Nedostatečná erekce, ženská impotence a jaro

16. března 2014 v 20:57 | Beáta |  Proč nerandím
Za poslední měsíc mi přišlo tolik mailů ohledně nabídky preparátů na zlepšení erekce, že si začínám připadat imponentní. Ne, že by mi mělo co měknout a tudíž jsem pociťovala nutnou potřebu, aby to ztuhlo (ááách.. ale fuj, nebuď vulgární, Beáto!).. Naopak. Například moje hlava se zdá být čím dál tím víc natvrdlejší. Takže netřeba žádných pilulek. Na druhou stranu.. Možná je lepší, když jste natvrdlí, než když Vám mozek měkne, takže taky dobře.

Jednu ospalou sobotu jsem dostala šílenou chuť vypadnout mezi lidi a bavit se. Klidně se i opít, jako to zvíře, ale hlavně se bavit. Nepřemýšlet nad ubohostí mých všedních dní, ani nad tím, že jsem nadržená jak ježek (cože?!), můžu pořád a nepotřebuju k tomu žádný pilulky... Ovšem něco k tomu přece jen potřebuji, a to sakra schopnýho chlapa, což se ovšem zdá být větším problémem, než sehnání těch pilulek, co je nepotřebuji... (to jsem zase vtipná teda..)

Rozeslala jsem tedy do světa pár zpráv: ,,Kdo jde se mnou dnes pít? 20:30 budu v *****!" Chvíli se nic nedělo.. Po půl hodině jsem už příliš nedoufala, že se někdo přidá - aneb, začněte plánovat večerní program o půl sedmé.. Náhle se však začaly vířit vody! Přítel Dé mi hned hlásil: budu tam! Stejně tak, jako se najednou ozval můj drahý Kyblík s Fany a ta hned dodala, že zavolá Filosofce. Okamžitě jsem ožila.

Přítele Dé už znáte, nicméně, abyste byli v obraze, je třeba představit Vám i ostatní. Kyblík je můj dlouholetý kamarád. Od školky jsme spolu chodili do různých vzdělávacích zařízení a střídavě jsme spolu sdíleli stejnou lavici - zejména na základce a poté na gymnáziu v hodinách angličtiny. My se spolu totiž rádi pícháme. Ne, vážně.. Mohlo by se zdát, že na mě opět leze jaro (jako ostatně celý rok), ale není tomu tak. Právě v oněch hodinách angličtiny jsme se rádi lišácky píchali prsty mezi žebra, vždy ve chvíli, kdy to ten druhý nejméně čekal. Hrdě a hlasitě to proklamujeme všude, kde se spolu objevíme, a hlavně tam, kde lidé nemají ani páru o čem mluvíme..
Fany je Kyblíkova přítelkyně, která taky chodila k nám na gympl, jen o rok níž. Já osobně jsem ji poznala v dramaťáku, tuším, a už je to taky nějaký ten pátek (asi šest let). Je to skvělá holka, která člověka dovede podržet a podpořit, když to opravdu potřebuje. A taky je tak nějak.. Zkrátka ohnivá. Vždy když se spolu opijeme, mluvíme o tom, jak se spolu jednou pomilujem.. Zatím jsme neměly opravdovou příležitost, vrchol našeho tělesného spojení bylo několik dechberoucích vzájemných masáží v podnapilém stavu. Razím heslo, že zkusit se má všechno (ne za každou cenu, samozřejmě).
A Filosofka? To je kapitola sama o sobě.. Známe se spíš ze společných cest vlakem do školy a z různých náhodných příležitostných setkání. Je to šíleně ztřeštěná holka, sympatické nížky (jo, je asi tak stejně prťavá, jako já) a ukázkově potvrzuje glosu: ,,vidět ji není, za to slyšet je ji všude!"... A mimochodem, právě ona byla nějakou nepochopitelnou náhodou předešlou přítelkyní pana Há. Totiž.. Znáte to. On si myslel, že je jeho přítelkyní, ona si to nemyslela (stejně jako já) a vlastně ani nedošli na onu úroveň ,,máme spolu sex". Což jí možná i lehce závidím, jelikož zkusit se má sice všechno, ale tak nějak zpětně přicházím na to, že tohle jsem možná ani zažít nechtěla (sorry, pane Há).

Někdy se mi stává, že čas běží rychleji než já. Nevím, jestli je to tím, že mám krátké nohy, nebo se mi prostě jen vždy sejde naráz deset děsně nutných věcí, které jsou třeba splnit. ,,Nevadí. Prostě přijdu trochu později." Jak se dalo očekávat, pan Dé už deset minut nervózně seděl za stolem a šátral po kapsách hledajích telefon, aby mi mohl zavolat a náležitě mě sprdnout, nýbrž jdu zase pozdě. Jeho pokusy jsem utnula v zárodku svým překotným příchodem, hlásíc, že Fany a Kyblík přijdou později, a tím pádem nejspíš i Filosofka. Džus s vodkou je dobrá volba pro začátek nevinně tvářícího se večera, při němž budete pravděpodobně jen chvíli sedět u stolu s přáteli při nenucené volně plynoucí konverzaci. Džus s vodkou je dobrý zejména i ve chvíli, kdy Vás popadne chuť na něco sladkého.

Po chvíli opravdu dorazili všichni tři. Máme se rádi a někdy kolem toho velmi okatě děláme rozruch. Rozumějte tomu jednoduše: objímačka a halasné vzájemné vítání. Vzpomněla jsem si na svoji nepříliš se vzdouvající peněženku a rozhodla se, že budu dál pokračovat rozlívaným vínem. Zeleným veltlínem jsem ještě nikdy nic nezkazila, navíc je to poměrně jemné víno. Žiju na okraji vinařské oblasti, tudíž se mi u nás nikdy nestalo, že by si v některém z podniků dovolili rozlévat nějaké šizené nebo prostě jednoduše hnusné víno, tedy bez obav. Příjemně jsme se bavili, leč zprvu lehce nesměle. Fany chvílemi přes tvář přebíhaly nějaké chmury spojené s jejím momentálním neúspěchem ve studiu, Filosofka zas měla nějakou křeč a nutně potřebovala každých deset sekund civět na mobil, jestli jí náhodou nepíše jedna z jejích momentálních potenciálních kořistí.

,,Hej.. je tu trochu mrtvo, tak se aspoň opijem, né?" zahlásil Kyblík a jal se objednávat panáky. A už to jelo.. Jeden, druhej, další víno k tomu. Vždyť to znáte. Dostali jsme se všichni do velmi příjemné nálady, ovše i v ní jsme měli potřebu řešit naše aktuální důvody k nasranosti. Zpětně docházím k zjištění, že jakmile se mi začne krev příliš ředit alkoholem, má to na mě pravdomluvné účinky. Běžně jsem velmi přímá (a taky tak trochu držka), nicméně ve chvílích opilosti si tuplem servítky příliš neberu. Kyblík pana Há totiž zná. Studují stejný obor a potkávají se ve škole, navíc mají společného nejlepšího přítele. Holky zmizely někam do ústranní (o tom, kde jsem je našla později..) a já tam zůstala s mými dvěma drahým přáteli.
,,No, a co teda? Jak to s váma dopadlo?" Kyblík je dost zvědavý tvor. Pravda však je, že jsem s ním mluvila právě před vyřešením věci s názvem pan Há, takže věděl vlastně jako první, že evidentně nastane nějaký zvrat.
,,No.. to víš.. konečně pochopil, že některý věci prostě fungovat nebudou. Ale ty taneční spolu dochodíme, v klidu."
,,Hmm...," nasadil svůj kulišácký výraz po němž vždy následuje vtipné řešení dvojsmyslů ,,no, ale pozvala jsi ho domů, to Filosofka neudělala. Tak si asi myslel, že to něco znamená, ne?" Mluvit o panu Há a řešit pana Há mě poslední dobou naplňuje děsným vztekem. Možná proto, že se mi stále vybavuje ten jeho nechápavý, překvapený výraz s kapkou mírného opovržení, když jsem mu oznámila skutečnost o existenci mého bývalého vztahu. (Má právo mě soudit někdo, kdo ve svém skoro ,,čtvrtstoletém" prakticky žádný vztah neměl? Co on o tom ví?!)
,,Haha.. vždyť on žije v jiným světě.. To je snad normální, že člověk pozve známýho na kávu, ne?" přítel Dé nás pozoruje a mlčí.
,,Tak jako jo.. Mně to normální přijde, ale asi počítal s tím, že kafe nebude jen kafe."
,,No, tak to si piš, že počítal.. Ale upřímně, radši jsme měli zůstat u té kávy." Kyblík na mě vytřeštil své modré oči a mírně šokovaně na mě chvíli zíral.
,,Heh..cože?! Vy jste... eh.. co? Ty jsi mu dala? Tak já se na to vykašlu. Nejko by tě chtěl, já bych.. každej by tě chtěl dostat do postele a ty dáš zrovna jemu?"
,,Hmm.. A stálo to za houby. To je tak, když poprvý utečeš, protože zjistíš, že.. Víš co. Poprvý, prostě.. A po druhý si řekneš, že to nebude třeba tak zlý a.. Copak jsem lektorka?"
,,Ááá...? Co? Né, fakt??" někde v koutku mého opilého mozku se ozve něco ve stylu: jsi blbá? Co to tady vykládáš? Ale už je přece jen trochu pozdě na nějakou sebeuvědomělou reflexi. Odebírám se tedy na toaletu a nechávám za sebou Kyblíkovo ,,Počkéj! To musím slyšet!"

Při cestě zpět objevím holky natažené v dětském koutku (opravdu z nás musela mít obsluha radost). Kotvím mezi kostkama u domečku s medvědem a chvíli se neplánuji vrátit ke stolu. Možná se trochu bojím toho, co jim ještě vyžvaním. Filosofka po mizí za klukama, aby se sami nebáli a my s Fany ležíme na medvědovi a řešíme nesmysly. Nesmysly vlastně ne, řešíme její vyhazov ze školy (zoufalství ze dvou ztracených let na výšce, odkud vás vyhodí kvůli jedné zkoušce), moji rodinnou rozvodovou situaci, Kyblíkův nulový emoční kvocient, a vlastně vůbec důležité věci, o kterých zarytě prohlašujeme, že jsou to nesmysly, jinak bychom se zbláznily. Dvě přiopilé nešťastné holky pohozené v dětském koutku (ale né... zas tak zoufalé to nebylo). Cítila jsem potřebu, trochu to odlehčit...
,,Mám problém! Mám na ples krásný bílý šaty s černou krajkou, což v původu vůbec žádný problém není, protože jsou fakt nádherný.. Ale asi budu muset jít na ostro. Je pod tím prostě všechno vidět. Jsou obtažené, mají holá záda, takže podprda je jasná, s její absencí počítám.. Ale ehh.. Já si pod to prostě nemůžu vzít žádný prádlo! Jen samodržky.." Fany popadl záchvat smíchu. Po chvíli mě změřila svýma hezkýma očima a nabídla se, že přece může jít na ostro taky, abych v tom jakože nebyla sama. Jo, jsem klidná. Horší to bude, až se mi někde omylem ty šaty vyhrnou (ideálně při tanci na přeplněném parketu).

Alkohol nás všechny mírně zmáhal a my ho s radostí nechávali. Najednou jsme zůstali v podniku sami a hlavní číšnice nás tedy přišla vypakovat (mile a bez problémů).. Vypotáceli jsme se před podnik a pokoušeli naši stabilitu. Představte si tu chvíli, kdy stojíte ve skupince, samá noha samá ruka, a uprostřed vášnivé diskuse se vší vášní spadnete všichni na zem a ještě na jednoho. Ale jelikož opilci mají štěstí, zase se všichni navzájem posbírat a jen si lehce postěžujete, že vás trošku něco bolí (opravdu bolet to bude až ráno). Běžně mi cesta z podniku domů trvá čtvrt hodiny. Naše trvala dvě. Hodiny. Ale byla roztomilá.. Zastavili jsme se v ulici kousek od našich drahých měststkých policistů a rozhodli se tančit. Chodím přece do tanečních lekcí, no ne? Přítel Dé ale pravda příliš nespolupracoval, tvrdil mi, že má příliš mnoho končetin a momentálně je nemůžu ani spočítat, natož s nimi hýbat tak, jak chci já.

Pamatujete si z dětství hru Molekuly? Takovou tu, jak se všichni pohybují volně v prostoru, pak někdo vykřikne číslo a všichni musí utvořit skupinku o daném počtu.. My jsme byli takové etanolové molekuly, jen nám počet určovalo téma a vlákno hovoru, nikoli vedoucí. Už jsem mluvila o tom, že Filosofka je mladá nadržená slečna? Nemám to slovo ráda, ale nemohu najít nalézt jiný ekvivalent... Ve skupince já, Filosofka a Kyblík se začaly dít nekalé věci.
Filosofka: ,,Ale Kyblíku měl by Tě konečně někdo naučit líbat. Já myslím, že bys potřeboval školení."
Kyblík: ,,Fakt, jo? A kdo mi s tím jako pomůže? Fany si snad stěžovala?"
Filosofka: ,,No.. néé, ani moc ne. Ale vždycky to může být lepší. Trénink dělá mistry. Pojď sem.." Občas mám takové tendence zachraňovat katastrofální situace (Filosofka je nejlepší kamarádkou Fany.. Fany je Kyblíkova přítelkyně)...
Já: ,,Ježíííš, děcka! Vyserte se na to! A ty pojď sem!" chytám Filosofku za líce. Líbáme se. Líbáme se dlouhou a je to fajn. Fajn? Je to jeden z těch luxusní zážitků mírně simulujících vášnivou předehru. Nad náma stojí Kyblík a spokojen se kývá ve větru. ,,Zažívat to je skvělý.. Ale koukat na tohle, to je snad ještě lepší!" Je nám v tu chvíli docela jedno, co vykládá. On totiž Kyblík stále něco vykládá...

Tak mi tedy řekněte: kdo z Vás se líbal s bývalou svého (skoro)bývalého a může říct, že to bylo lepší než s ním? Já jo! A myslím, že si to ještě někdy zopáknem, protože dobré zážitky je třeba množit...
 

Mrcha tančící s vášní

13. března 2014 v 19:04 | Beáta |  Randím
Máme za sebou první taneční lekci. Od té doby tančím v každém mezičase mých hektických dnů.. Uklidňuje mě propínání špiček a to, když cítím, jak se mi napínají svaly v těle.. Zdokonalování ladnosti pohybů a snaha být lepší. Spojit se s hudbou a nechat se vést..

První taneční lekce byla vlastně trošku vtipná. Totiž.. Trošku dost. Pan Há neví, co je to rytmus, nemá ponětí o existenci dob, tudíž je neumí počítat a současně se dle nich řídit, hýbat... Nevadí, byla to přece naše první lekce, takže se to dá pochopit. Ani já nebyla zpočátku abnormálně šikovná, spíš lehce naopak. Potřebuji více času na to, abych pochopila, kam s nohama tak, aby to bylo správně. Po delším čase si však začínám být jistější a vypadá to, že mi to možná půjde. Cítím hudbu a je to krásné.. Jsem sketa, když tak nějak tuším, že po těchto základních tanečních lekcích si nejspíš najdu jiného tanečního partnera a budu v tanci pokračovat? Navíc jsem uprostřed v hledání lektora na latinské tance.. Nevydržím čekat, chci to hned a potřebuji k tomu někoho, kdo mě povede a naučí mě to. Někoho, kdo mě dovede rozvášnit a přitom mě zkrotí (vážně mluvím o tanci).

Sešli jsme se chvíli před začátkem lekce s tím, že zatím zajdeme někam na kávu. Času však bylo méně, než jsme očekávali, tudíž ho nebyl dostatek na hledání nějakého podniku... Zapluli jsme tedy do jakéhosi občerstvení v Intersparu na Cejlu (Bratislavská, Cejl.. docela pojmy, tedy nejen brněnští vědí). Posadili jsme se a půl hodinky lehce křečovitě konverzovali - zřejmě s vidinou: hele, měli bychom to mezi sebou dořešit, je to trapný (nebo alespoň takový byl můj pocit). Na obsluhu jsme čekali marně. Víte, nejsem rasista a zásadně s rasismem nesouhlasím. Příčí se mi. Zároveň však nejsem ani žádný zarytý bojovník proti tomu. Ožehavým diskusím na téma: je či není nejmenovaná menšina utiskovaná národní většinou (ne ve smyslu nacistickém), se radši vyhýbám. Můj postoj je jednoduchý: nemám problém s tím, že má někdo jinou barvu pleti, odlišný původ, pokud jej vidím v nějaké funkci/zaměstnání/činnosti/studiu netrpím zbytečnými předsudky. Vidím-li nějaké páchané příkoří či trestný čin, je jedno jestli je dotyčný bílý nebo černý, ale prostě to není dobrý člověk pro to, co dělá, ne pro to odkud pochází (jak jednoduché a naivně znějící)... ZPĚT. Tak si tak sedíme půl hodinu v tom občerstvení a pozorujeme, jak jsou všichni pozdější příchozí již dávno obslouženi.. A mladá paní (byť tmavší pleti, ale pracující!) nás obchází obloukem.. Napadlo mě v tu chvíli ono často používané slovní spojení: ,,rasismus naruby" a evidentně jsem nebyla daleko od pravdy. Po 35 minutách jsme vstali a odešli. No, co.. Aspoň nám nebyla zima a naše studentské peněženky se na nás nezlobily.

Na cestě do taneční školy jsem panu Há pro pobavení začala popisovat svoji příhodu z odpoledne. Čekala jsem na šalinu a najednou se ke mně přitočí pán s hůlkou, kolem sedmdesátky, oblečen v šedém pršiplášti s hučkou na hlavě.

,,A mladá slečno.. na šalinu čekáte?" nechce se mi s ním příliš hovořit, tuším totiž, že se jej jen tak nezbavím. Lehce kývnu hlavou.
,,A mladá slečno, vám to sluší. Vy jste z Brna?" Vrtím hlavou.
,,A Vy tu studujete?" nepatrně kývnu.
,,No a mladá slečno, a co vy to tady studujete?" Utéct? Odpovědět? Ale co.. je to jen děda. Tak mu to povím.
,,Ale to je moc pěkný obor, to musíte být šikovná.. Ale je to drahé, takové studium, že? To Vám platí rodiče?" Neplatí. Nejsem na soukromé škole a běžné výdaje si platím sama. Jsem pracující student. Vždycky mě trochu nazlobí, když se lidé na studenty dívají jako na příživníky. Od svých patnácti si veškeré výdaje ,,navíc" (zábava, koníčky, částečně oblečení, částečně jízdné - zde jsem domluvená s rodiči půl na půl,...) - tedy krom bydlení, jelikož stále bydlím u rodičů, platím sama. A jsem na to hrdá. Jsem hrdá na to, že jsem schopná si vydělávat i při studiu. A to ať už jako něčí zaměstnanec, či sama svépomocí - jako fotografka, výrobce bižuterie..
Po několika dalších běžných konverzačních otázkách přišlo na řadu něco zcela nečekaného.
,,No podívejte, to bychom se mohli další týden sejít. Já něco hledám, vy něco hledáte..." Cože?! Nemyslím, že bych to něco našla zrovna u vás, pane dědo.
,,Musíme se další týden sejít. Já vám teď řeknu svoje číslo a vy si ho zapamatujete a pak mi zavoláte. Sejdeme se támhle v Letmu, nahoře je krásná vyhlídka." Aha. No to jste uhodl, pane.
Dalších pět minut do mě hustil své číslo a nastoupil do další šaliny až ve chvíli, kdy jsem mu jej správně dvakrát řekla a slíbila, že vážně zavolám. Ne, nebojte se. Nejsem tak zoufalá, že bych mu opravdu volala. Nicméně to číslo: 721 340 4**.. Stále si ho pamatuju. Pane dědo, doufám, že už vás nepotkám!

Pana Há moje historka docela pobavila... Ale pak trochu přestřelil: ,,No a proč s ním nikam nepůjdeš?" Haha..
,,No, protože sedmdesát pět už je přece jen i na mě poněkud příliš vysoký věk."
,,Jak to myslíš? A jaký není vysoký?" začal se dožadovat nutného vysvětlení..
Po několika vyhýbavých odpovědích a jeho opětovných otázkách to nevydržím: ,,No, hele.. Když to tak nutně potřebuješ vědět, můj bývalý je o 26 let starší. Byli jsme spolu pět a půl roku a bylo nám spolu skvěle." Vypálím na něj.
Mlčí. Nechápe. Po pár minutách ticha se opět ptá: ,,A.. co se stalo, že.. že už spolu nejste?" Jsem zlá. Nechci o tom mluvit. Stejně by to ve své naivní představě o vztazích nepochopil.

Procházíme se. Vlastně se mi ulevilo. Nemusím si hrát na něco, co nejsem. Tahle část ke mně zkrátka patří. Muzikant je mou nedílnou součástí, kterou nesmažu. Nelituji toho.

Po čtvrt hodině přijde sám pan Há s řešením. ,,Víš.. já to takhle nechtěl. Přemýšlel jsem, co je špatně, že to mezi náma nefunguje a nevěděl jsem, jestli to chce jen čas nebo.. Ale teď jsi mě donutila rozhodnout se. Budeme jen kamarádi, co myslíš?" Mám radost! I když se domnívám, že jsem jej prostě jen vyděsila povědomím o mém předešlém vztahu. Neodpustím si však: ,,A my byli snad někdy něco jiného, než jen kamarádi?". Příliš hořká verze mé pravdy. Snažím se to zachránit smíchem a mluvím o tom, jak moc jsem ráda, že to bere takhle, a že to zkrátka cítím stejně, netřeba mu zbytečně ubližovat.

A pak... Ta naše první lekce. Naše první taneční. Společná cesta domů. Ano, opravdu jsme fungovali jako skvělí kamarádi. Bavili jsme se, smáli jsme se celou cestu bez zbytečného napětí.
A já myslím, že je to tak správně.

Potřebuji najít někoho, ke komu si přivoním, a pak se zblázním vášní...

P.S.: V řádu několika dní zde budou postupně přibývat další články.. Za poslední měsíc se toho udála spousta, jen jsem neměla čas vše sem napsat. Myslím, že se máte na co těšit.
P.P.S.: A pokud mě čtete, můžete mě sledovat i na ksichtknize! Alespoň budu mít ponětí o tom, že je pro koho psát :). Odkaz:
ZDE.


Hodní chlapi a zlý holky?

9. února 2014 v 18:00 | Beáta |  Co mě vysírá?
Proč je pan Há panem Há? Jeden z Vás mě podnětně upozornil, že to označení dost připomíná Citovou prostitutku. Potřebuji světu sdělit, že se nikoho napodobit nesnažím (i když myslím, že to dotyčný návštěvník nijak zle nemyslel). Jako člověk svého oboru bych mohla začít dlouze básnit o napodobování, mimésis, o tom, jak bylo dříve téměř veškeré umění založeno o nápodobě a v průběhu věků se o tom vedou sáhodlouhé debaty, které se formují s rozšiřujícími se uměleckými styly a... blábla bla blábla bla...A bylo by to dost zbytečné, jelikož zde o nějakém umění mluvit nelze. Zde je adekvátní mluvit pouze o tom, že na napodobování jiných jsem příliš ,,hrdopyšná", a taky považuji nápodobu v tomto slova smyslu za slabost napodobitele, kterému patrně chybí vlastní nápady. Tedy ,napodobit rozhodně nebyl můj záměr.

Totiž, při psaní prvního článku, jehož hlavním aktérem byl právě pan Há, jsem se poměrně dlouhou dobu pozastavovala nad tím, jak bych jej měla pojmenovat. No, vlastním jménem fakt ne, pokud vezmu v úvahu věci, které sem o něm píšu, bylo by to ode mě nekorektní
(i když.. kdo by ty moje výlevy v propadlišti internetu četl, že..). Pan Há není žádný Hynek, není to ani Havel, Hanuš, Harold či Honimír Horymír a už vůbec ne Herbert. Pan Há je prostě pan (příliš) HODNÝ a mně se tento pseudonym zdál v ten moment mnohem vhodnější než například ,,Roztomilý", což na mě prostě působí mírně pedofilně. Ovšem ano, přípouštím, že jistá náhodná podobnost s Citovou prostitutkou tu je a já se případné další pokusím vyvarovat.. (díky za konstruktivní komentář Miloši, http://mish-mash.blog.cz/)

Ptáte se proč Hodný? Protože hodný je. A proč příliš hodný? Protože, co je moc, to je příliš. Nejsem žádná xantipa, ani (doufám) nafoukaný povýšenec, ale potřebuji partnera minimálně sobě rovného. Někoho, kdo mi všechno neodkýve jak nemocný osel, ale bude mít i svůj názor (nebo minimálně dovede obhájit, že je jeho názor stejný jako můj). Nemusí se mnou ve všem souhlasit, ale musí vědět proč. Odpověď ,,nemáš pravdu" prostě neberu, musím vědět proč ji nemám (především proto, abych dotyčnému mohla vysvětlit, že ji nemá on :D). Víte... Pan Há má vážně stále dost naivní pohled na svět a já mu to vlastně nevyčítám, ani nemohu. Jen zkrátka nedovedu přehlédnout všechny své životní starosti, zkušenosti, strasti, slasti a začít zase uvažovat jako on. A uvádět jej stále na ,,pravou míru" mě poněkud začíná unavovat
(ač on tvrdí, že mu to připadá hezké a roztomilé.. v ten moment vždy někde v koutku duše neskutečně zuřím). Taky je ve spoustě věcí nepřiměřeně infantilní, pořád by si hrál (stolní hry a piškvorky!!!) a vyžaduje nějakou zábavnou činost. Já tvrdím, že aby se dva bavili, občas stačí jen konverzovat, pokud mají o čem (obzvlášť, když jeden z nich je v práci). Ráda si občas zahraji nějakou stolní hru, karty nebo něco vědomostního.. Ale trávit tím podstatnou část společného času? Před sedmi lety bylo pozdě. Pořád se vodit za ručičku? Nepotřebuji to.. Neříkám, že vůbec, ale když mě někdo chytne za ruku i při jízdě ve vlaku.. Proč?

Má vzletná a bohémská povaha potřebuje někdy i uzemnit, aby neuletěla. Potřebují jí být nastaveny mantinely, aby měla pocit, že má s čím bojovat, že může zkoušet něco překročit. Nesnesu, když mě někdo mně protivným způsobem svazuje a omezuje, ale potřebuji, aby byl vztah živý.. Přecitlivělý chlap, který je ze všeho na větvi a neustále se rozplývá tak, až mu po bradě teče vanilková zmrzlina
(nebo mléko), mi asi opravdu nestačí. Pořád čekám, že se to změní. Že se objeví dostatek společných zajímavých témat, ke kterým máme oba na dostatečné úrovni, co říct (s muzikantem si mám vždycky, co říct.. a hlavně mi s Há neskutečně chybí dostatek rozhovorů o hudbě, knihách, filmech.. zná pár věci z mainstreamu a jinak nic. A já nesnáším vést monology). Že se naučí vodit mě vedle sebe jako ženu a ne jako plyšovýho medvěda (dobře, jak se podává rámě jsem jej už naučila.. poněkud mě zarazilo, když se mě snažil chytit naopak, jako bych měla koule v kalhotech chlap byla já.. ). Že mi podá a podrží kabát, když odcházíme z podniku (je divné, že jsem na to zvyklá a přijde mi to normální?). Že se přestane tvářit jako nejlepší student pod sluncem (je to hezký, ale tohle mi fakt neučaruje), navíc když jím tak úplně není. A hlavně ať se mě po sexu proboha neptá, jestli bych chtěla bydlet v domě nebo v paneláku. Sakra, co je to za otázku? To je jak když se po tom ženská zeptá: ,,miláčku, a jak tomu budeme říkat, až se to narodí?".

My dva spolu přece nechodíme. Jen se začínám bát, že to možná nepochopil.

P.S.: Prý bychom si měli promluvit, že by konečně nějaká vzpurná iniciativa? Taky mu potřebuji pár věcí říct.. V úterý se uvidíme.

 


Obludárium dnešních dnů

8. února 2014 v 20:33 | Beáta |  Proč nerandím
aneb

Popelka má problém


Kdybych se jmenovala Nikola, zpívala bych si s Muchou: Nikolo, Nikolo, Nikolo, cos včera pila, že je ti tak blbě.. jak dyby mama ti neřikala-a-a-a... Jenže já nejsem Nikola a není mi blbě z chlastu. Považuji to za zásadní neshodu. Nezpívám.

Někdy nám prostě bývá blbě, aniž bychom se přesytili alkoholu nebo něco špatného snědli... Tak nějak jinak blbě. Svírá nás u srdce, je nám těžko u žaludku, pálí nás oči a chce se nám plakat. Anebo taky ne. Místo pláče se nám ta tíha přesune do hrdla a dusí nás. Jsme plni hněvu a rozhořčení nad nespravedlností života, který nás uvrhnul do těch sraček... Chceme řvát, ale nemůžeme. Abychom se nějakým způsobem odlišli od toho davu sebelítostivých pozérů, v hlavě nám palčivě bliká rudá kontrolka s heslem: ,,za všechno si můžeme sami".


Pryč odtud...

V úterý jsem měla nějaké vyřizování v naší moravské metropoli. Bylo nutné navštívit všechny mně dostupné knihovny a archívy, kvůli mé (stále nenapsané) bakálářské práci, a při té příležitosti jsem se zastavila v obchodě s tanečními potřebami a pořídila si své první taneční boty (vydržte, vysvětlím později). Pokračujme lehce zvesela. Víte, jsem student humanitního oboru, nestydím se za to, na druhou stranu je třeba říct: ano, existuje spousta divných oborů, které se studují na Filozofické či Fakultě sociálních studií. Jsem poměrně otevřený člověk, který je pro každou legraci, pro každou blbost a miluje zvrácenosti, které jdou proti mainstreamu (ovšem ne za každou cenu... takové snahy totiž často hraničí s trapností). Mimo jiné jsem včera měla cestu právě i do knihovny Fakulty sociálních studií. Vyřídila jsem potřebné a jala se pokračovat dále... Ve svém obvyklém spěchu jsem tedy vyběhla z budovy a snažila se za sebou zavřít ohromné dveře. Hmm.. Nešlo to.

,,Slečno! Kašlete na to.. To se udělá samo. Přece všechno se udělá samo, když to neuděláme my." Před vchodem stáli dva týpci (vážení, tento výraz vážně nesnáším, ale oni to byli fakt týpci) s béžovou cestovní taškou na kolečkách. Lehce omluvně se pousměju a vydám se na cestu dál.

,,Počkejte, počkejte.. Mohla byste na chvíli za námi...?" V duchu si pomyslím něco o studentech FSS a jejich sociálních výzkumech a napadá mě: uteč!, ale mám poměrně dobrou náladu a oba ti týpci vypadají spíš jako dva kámoši na tripu se zavazadlem plným trávy (nebo přinejmenším s plnými kapsami), než jako zarytí sociální výzkumníci. A tak proč ne, zastavím se.

,,Copak byste potřebovali, hoši?" Nevím proč, neodpustím si svůj pověstný výraz s jemně zvednutým obočím a mírným úsměvem. Chytnou se oba a začnou švitořit něco o tom, že ukončili studium, opouštějí byt a tak vyklidili všechny flašky od piva, nacpali je do kufru a teď se lidí ptají, kolik jich tam mají a kolik za to dostanou v obchodě... A pak taky něco o tom, že jsem fakt koc (to přecházím s ledovým klidem, stejně jim moc nevěřím, jelikož vypadají, že to už dnes řekli minimálně každé druhé, která vyšla z fakulty). Hodím nějaký tip, chvíli se ještě navzájem popichujeme nad nesmrtelností chrousta a pak se s omluvou, že fakt spěchám, vytratím. Byli vtipní, docela. Jen fakt nevím, jestli našli někoho, kdo si tipnul správně.

V obchodě s tanečními potřebami se pobavíme společně se slečnou prodavačkou nad mojí nožkou alá Popelka.. Svedeme ukrutný boj v podobě hledání te správné botičky, která by měla kvůli tanci dokonale sedět. ,,Slečno, vy byste potřebovala tak 1,5, ale tu nevedeme.. Tu snad nevedou nikde. Vy jste vážně jak Popelka." Úpěnlivě vymýšlí a hledá, je ze mně nejspíš malinko nešťastná. Nakonec však najde dvě botky ve velikosti 33. U jedněch mi jsou lehce volnější pásky na nártu, u druhých mi přebývá lehce přes půl centimetru v délce. Tedy dva páry, dva problémy - první ještě povolí a bota pak nebude pevná, u druhých mi bude při tanci přečuhující kousek boty překážet. Zkouším, přemýšlím, nemohu se rozhodnout..

,,A jak to, prosím, vychází cenově?"
,,No, ty užší s přezkami jsou za 1889 Kč a ty s volnějšími pásky jsou za 2800 Kč.. Já bych vám ale přece jen doporučovala spíš ty, které vám jsou pevnější, i přestože vám v nich kousek chybí do délky.." Uff.. Nasucho polknu, nicméně je rozhodnuto. Beru pevnější, byť o kousek delší, ale ,,levnější" (no, ony téměř dva litry nejsou úplně zadarmo,že). Slečna má nejspíš pravdu, je lepší když bota bude za každou cenu pevná.. Na ten kousíček podrážky navíc, si zkrátka budu dávat pozor, abych se nepřerazila (haha, stejně mě to s největší pravděpodobností čeká...). Navíc, jsem zvyklá na mnohem větší boty, jelikož v normálním obchodě takto malé neseženu, tudíž by to neměl být takový problém..

Mám radost, mám taneční boty, myslím to vážně. Konečně si začnu plnit sen, který jsem si nikdy nesplnila. Překonala jsem zbytečný strach a obsesivní pocit, že se neumím hýbat do rytmu.. Víc si věřím a vím, že to půjde. (aspoň tohle snad půjde) Samozřejmě je třeba začít od samého počátku. Víte, budeme chodit s panem Há do tanečních. Začínáme v úterý, jsem neskutečně zvědavá... Ale ačkoliv jsem tam ještě nebyla a ani nevím, jak to s námi bude dál, už teď vím, že u tance pravděpodobně zůstanu. Ráda bych se vypracovala. Tak nějak tuším, že po těchto lekcích budu pokračovat dál, ať už s Há nebo bez něj. Po základu bych se ráda věnovala latině.. Neskutečně mě to láká a mám pocit, že ty taneční prvky přesně vystihují moji živočišnost - moji potřebu být milována, milovat, provokovat, dráždit, svádět, žít.. dávat naději a kousat. Těším se na to.

Po vyřízení všech potřebností jsem počkala na smluveném místě na muzikanta. Jel do studia nahrávat a měl cestu přes naše město, tak jsme byli domluvení, že mě vezme. Po spoustě nevinných schůzek u kávy, sebezapření a odmítání, mám zase chuť se na něj vrhnout. Šílenou... Jako bych se předchozí zkušeností s Kamarádem ujistila, že jsem schopná dostat všechno, co chci, a zaroveň jsem schopná to kdykoliv zastavit (jo... to víte, že to byl průser a nezbavuju se zodpovědnosti.. zraňuje mě to, sráží mě to a zároveň jakýmsi nepochopitelným způsobem posiluje). Nenuceně konverzujeme, jako vždycky, jako staří dobří přátelé. Nebo jako bývalí milenci? Já nevím, je v tom rozdíl? Voní. Někdy mám pocit, že bych jeho přítomnost rozeznala kdykoliv a kdekoliv jen podle vůně. Nechám se odvézt až na roh naší ulice. Na rozloučenou se líbáme stále, ale jen tak přátelsky, znáte to. Není na tom nic divného. Ale já mám dnes prostě chuť. Chvíli posečkám u jeho horkých rtů, pak vezmu jeho spodní ret do svých a něžně jej zkousnu. Vím, že ho to bere. Dva polibky plné vášně.. Chce víc. Ukazováčkem mu obkroužím ušní boltec. Uchopím jeho ruku a vedu ji po svém stehně pod sukni výš.. a výš.. (no, dobře, zas tak vysoko ne.. mé stehno je spíš takové stehýnko, co se délky týče). Tak moc blízko. A pak, přesně ve chvíli, kdy je zaručeně připraven na všechno.. Odcházím. Jsem potvora.

Rozdráždit, rozvášnit, vzrušit a odejít. Alter ego mých dnešních dnů. Ptám se, proč vlastně? Proč dávat ochutnat z pokrmu, který nebude podáván celý? Pro ten drobný zlomek okamžiku, kdy si připadám žádaná? Pro tu mikrosetinovou chvíli, kdy mě někdo potřebuje proto, aby mohl být na chvíli šťastný? Já nevím.
Odcházet jako nedosažitelná královna nakonec není nic moc.

P.S.: Ano, i Popelka může být mrcha.
P.P.S.: Pan Há se snaží. Já jsem mrtvý brouk. Týden jsme se neviděli, topím se v učení a práci. Nebo se prostě možná jen nechci topit v jeho zamilovávajících se očích. Mé oči jsou prázdné.
P.P.P.S.: Taky Vám tu tak chybí možnost odsadit první řádek? Ne? Mně teda jo.

Morální kocovina

2. února 2014 v 23:59 | Beáta |  Proč nerandím
Že je má životní situace lehce na hovno, netřeba připomínat. Stále nejsem tak úplně srdečně srovnaná s tím, že jsem odešla od pana muzikanta, protože mi tak můj rozum velel (nechápu, proč takovou dobu dělal, že neexistuje.. totiž rozum, ne pan muzikant). Aktuálně řeším, kde budu bydlet, protože doma už to nejde (rozvod rodičů, a tak..), taky přemýšlím o tom, co s panem Há, kterého poněkud nemohu zasvětit do své celkové životní situace (proč mu kazit pohádkový svět, když stejně nevím, jestli s ním chci být..).. A navíc, mám trošku pocit, že když už mu stejně něco povím, nechápe mě, protože žije v krásném světě za d u h o u. Taky řeším, jak dostudovat s prací na plný úvazek, abych měla na bydlení a na jídlo.. Chápejte..

Totiž abych se konečně dostala k jádru věci: normálně moc nepiju, respektive běžně znám svoji míru a prostě se nestřískám jak pes. Nicméně.. Mám všech těch sraček po krk, a i přes svoji zarytou snahu být sluníčková a neposrat se z toho (což se vlastně ve výsledku rovná mé nehorázné libosti v sarkasmu), mě napadlo: ,,jo, potřebuju se opít!". A tak jsme s mým milým kamarádem Dé vymysleli filmový večer u něj doma, jelikož měl mít volný dům. Přátelé, dobrý film, dobré pití... Vlastně jsme se tak nějak obecně shodli na tom, že se potřebujem opít všichni. A tak proč ne.. Navrhla jsem Samotáře - je to prostě boží film a někteří z nás ho neznali, což se mi zdálo jako hřích. Nejdřív jsme se příjemně bavili plynulým opatrným pitím a neřízenou konverzací (jsme divocí, stále máme o čem mluvit a stále se něčemu smějeme.. většinou mým blbým kecům a tak..). Posléze došlo i na ten film.

,,Masáž! Slíbila jsi mi masáž!" apeluji na Andělskou (ona totiž Andělská má strašně krásný oči, a když se s nima na někoho podívá, dokáže z něj vždímat i to, co neteče.. tak jí prostě říkáme Andělská mrcha) a v již mírně uvolněné náladě shazuji tričko a nastavuji jí svá záda. Je to příjemný, to víte že jo. Za chvíli letí moje podprsenka se slovy ,,Koukejte se sakra na ten film.. dopředu!" přes celý obývák.. Ne, nesěděla jsem tam jen tak. Pochopitelně jsem si tiskla svléknuté triko na prsou, přece nejsem žádná hej-počkej... Po masáži jsem si uzmula velké triko přítele Dé a s podprdou jsem se už neobtěžovala. Prostě jako doma.

Nastal čas oplatit Andělské chvíle slasti. Víte, s Andělskou je to těžký. I přestože vždycky dostane, co chce, zatím neměla moc štěstí na chlapy. Je atraktivní a má neskutečnej sex-apeal. Není pro ni problém dostat, koho chce. Problém má spíš s ,,přírodním výběrem". To je právě ono - ten pocit, že s ,,moc hodným" se bude nudit (ten máme společnej). A tak si prostě začne vždycky s nějakým učiněným hazlíkem a pak se diví, jakej je a že ho nepředělá. Ve své životní nasranosti jsme se shodly, že na letošní studentský ples, který pořádá naše gymnázium, půjdeme spolu coby pár (o tom, že si pan Há ještě do tohoto pátku myslel, že tam jdeme spolu.. a taky že má zase pocit, že spolu chodíme.. o tom si budeme povídat jindy). Za chvíli jsem cítila, jak mi taje pod rukama. Jsme si dost podobný, vím kam mám sáhnout, aby jí bylo dobře (stále mluvím o masáži zad)...

Během dvou hodin jsme byli všichni pěkně rozpumprdlíkovaní. Někteří maraskou (jakási pálenka ze Zagrebu nebo odkud..). Jiní masáží a tak vůbec.. Ovšem Andělskou popadl studijní amok a odmítla s námi přespat se slovy: ,,já se budu hned ráno učit" (což jí nikdo nevěřil, přirozeně). A tak tedy byla odvezena svou sestrou a jejím přítelem domů.

Totálně se ztřískat nám trvalo asi další půlhodiny. Ztratila jsem pojem o časoprostoru a navštívila ta místa, o kterých se nemluví.. Pak jsem asi tak čtvrt hodiny stála na zápraží a dýchala čerstvý vzduch s vidinou okamžitého zlepšení mého stavu, které se však nedostavovalo. Pouze jsem si hodila jedno čelíčko o vchodové dveře a tím se mi fakt neulevilo. Venku - 5 °C a zmrzlý nohy (ty moje, samozřejmě). Přítel Dé mi donesl peřinu a uložil mě na gauč, přičemž mě pečlivě přikryl.

- Jedna a půl hodiny klinické smrti projevované spánkem. -

Procitla jsem jako znovuzrozená a zjistila jsem, že Dé mě mezitím následoval v mém stavu (další tři hodiny jsme ho neviděli). Popadla mě filozofická. Opilost je príma, když Vám přestane být blbě. Zbyli jsme tři. Mé žvatlající já, Pianistka a Kamarád (prostě kamarád). Mé neovladatelně užvaněné já mlelo něco o tom, že neví, jestli chce být s panem Há, přičemž mě Kamarád s jemně postiženou schopností artikulace přesvědčoval: ,,vyser se na toho starýho pitomce a buď s tím mladým, ne? To, co neumí, se naučí.. dospěje.." A z druhé strany Pianistka: ,,vole, ser na něho. Je to debil, ten muzikant" (ona s ním totiž hraje v kapele, do níž jsem ji vlastně dostala já, to aby Vaše informace byly ucelené..).. Přes jejich veškeré rady do života, které jsem si příliš nehodlala vzít k srdci, jsme se nakonec naštěstí dostali i k jiným tématům. Jako třeba téma ,,je mi zima", při němž jsme si všichni tři zalezli pod peřinu a bylo nám teplo (jak sprosté prosté..).

Nakonec se vrátil přítel Dé, značně vyčerpán svým bojem s opileckou chorobou padl do křesla a dal se do spánku. Pianistka našla postel v jiným pokoji a já s Kamarádem zůstala na gauči. V našem úzkém kruhu přátel nemáme nějaký problémy s dotýkáním se - často se objímáme, když se vítáme/loučíme, běžně se na soukromých akcích masírujeme a není v tom nic sexuálního.. To jen abyste věděli. Ležel mi v nohách, prostě jsme tak nějak usnuli - já na kratším kousku ,,elkové" sedačky a on na tom delším hlavou ke mně. Má velký ruce, prostě je to velkej chlap 190 cm a já malá myš 155 cm. Jen si tak přehodil ruku přes moje nahé nohy a pokračoval v polospánku.
Nic dvinýho.

Zavrtím se. Zavrtím se ještě jednou a po chvíli cítím, jak mi jeho ruka hladí nohy. Lýtka, šimrá.. Je něžnej.. občas mě spontánně stiskne. S takovým tím příslibem něčeho lepšího, než je jen jemné dětské šátrání. Vy víte. Líbí se mi to. Jsem citlivka na nohy. Netrvá to dlouho a začínám mu nahrávat, špičkou chodidla mapuji terén. Hladím ho po hrudi, níž nedosáhnu. Chytne mi chodidlo, políbí jej.. za chvíli cítím jeho zuby, jazyk.. jeho ústa laskající jeden prstík za druhým a druhá ruka šmátrající výš a výš.. Chvíli se bráním. Stisknu stehna a uvězním tak jeho teplou dlaň. Jenže dlouho to nevydržím, cítím jak jsem mokrá, cítím jeho ruku. Koušu se do zápěstí. Hlavně potichu, naproti na křesle spí náš přítel Dé. Kamarád se přesunul na ,moji´část gauče. Tiskne se ke mně zezadu. Kouše mě, ale jen tak.. trochu. Silou si mě přitáhne, co nejblíž to jde. Voníme si a já jsem na pokraji zbláznění... Cítím ho. Rozepíná si kalhoty, co nejrychleji může a... v tu chvíli mizí má opilecká benevolentnost. Sakra! To ne! Prchám pryč, ačkoliv nechci.

Odbíhám na chodbu a usedám na studenou zem.. Dostavuje se nekonečný pocit zoufalství. Nenávidím se. On je totiž ten můj Kamarád přítel mojí Milé, která ten večer nemohla dorazit, proto přijel sám. Mojí Milé, se kterou jsme svého času byly snad nejlepší kamarádky /nebo jak se to tak říká/. Všechno ve mně křičí. Já, černočerná neprůhledná tma a zbytek smutné rozkoše. Přichází Kamarád: ,,Beáto, jsi v pohodě?". Mlčím.. Chci řvát a nemůžu. ,,Promiň.."

Po nějakým čase se vrátím (ve chvíli kdy zjišťuji, že mám totálně zmrzlý zadek od dlažby a tak..). Stočím se do co nejvzdálenějšího kousku pohovky a dělám, že neexistuju. Radši bych vážně neexistovala. A nejhorší na tom je, že vím, že má Milá se s ním možná chce po pěti letech rozejít, protože po půlročním studijním pobytu v zahraničí zjistila, že takhle vůbec žít nechce.. A i přesto, je to ode mě sprostý, nechutný a podrazácký, i když jsem to stopla skoro včas. Nějak ten ranní zbytek noci probdím do úplného rána a s omluvou, že strašně spěchám, se co nejrychleji vytratím, a to bez jediného pohledu na Kamaráda. Bez pohledu.. Nemůžu se totiž podívat ani na sebe, natož na něj.

P.S.: Po dvou dnech mu píši. Omlouvám se a ptám se, zda jsme v pohodě. On se omlouvá mně. Nemám si nic vyčítat (to já ale neumím)... Taky má obrovskou morální kocovinu.

P.P.S.: Zdálo se mi, že mám těch potíží málo.. Tak jsem se ztřískala a jednu přidala, chápejte.

Nabídka kvalitního sexu no. 2

24. ledna 2014 v 16:33 | Beáta |  Randím
aneb

Kdo komu, kdo s kým?

Nebo možná spíš, kdo z koho.. Tak jsme do toho s panem Há. praštili. Nikoliv, přátelé, nemějte obavy - nemám na prstu snubák, ani nečekám žádné malé pídě (alespoň v to doufám) a společnou domácnost též neplánujeme. Tedy alespoň zatím (co to plácám, myslím, že ani do budoucna). Jen jsem se prostě rozhodla brát věc ,,panic" jako životní zkušenost. A jestli bych to chtěla znova? Jen si to sami přečtěte...

Zprvu se to zdálo být naprosto jednoduché.
,,Co kdybychom si udělali další filmové dopoledne?"
,,Proč ne? Jsem pro, zastavím se za Tebou."

A tak přišel, připravila jsem výborný sypaný roiboos s růží a skořicí (nějaká dárková limitka, co jsem dostala od kamaráda k Vánocům). Ne, bylo by příliš prvoplánové se na něj hned vrhnout. Přisedla jsem si k někomu tak blízko, jak to šlo, celá proveněná ranní sprchou. Krátká sukně sesouvající se, pokud si dáte nohy výš, než běžně.. No, znáte to: ,,chci Ti dát. Dám Ti vše, ale až budu sama chtít." Běžná praxe, nic novýho. Přetrpěla jsem nějaký děsný dvacetiminutový seriál, aby se neřeklo.. A pak.. řeknu Vám vážení, nikdy jsem si nemyslela, že mě bude předehra unavovat. Totiž, bylo to fajn, lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Ale... Znáte ten pocit, když máte příšerný hlad, v troubě se Vám peče maso a Vy víte, že do něj ještě příštích dvacet minut nebudete moci kousnout? Uff...

Když mi došlo, že pokud nepřevezmu kormidlo, pravěpodobě budeme chodit kolem horké kaše dýl než je zdrávo, prostě jsem mu pomohla. S výrazem ,,teď tady velím já" jsem jej dovedla přesně tam, kam bylo potřeba. Ne, že by se bránil. Naopak, chvílemi mě sám překvapoval a dokonce došlo i na momenty, kdy bych mu nevěřila, že jsem jeho první (nebýt těch jiných chvil, že..). Učí se rychle a fantazie mu rozhodně nechybí, jen zatím úplně neví, jak na to. Potěšilo mě, že se nebál vzít si mě do úst, to potěší každou..

Zvládl to dvakrát. To je poměrně dobré znamení :).
,,Ehm.. tak nevím, jestli ty vlasy ještě někdy rozčešu," zápasím s gumičkou.
,,No, víš.. o ty vlasy bych se zas tak nebál.. Jen se mi zdá, že úplně v pořádku nebude asi něco jiného."
,,Cože? Co tím myslíš?" Pohled do zrcadla je naprosto výmluvný. Můj krk je, jako bych byla na borůvkách. Z obou stran. ,,To snad nemyslíš vážně!"

Jasný, v patnácti to bylo in, v šestnácti akceptovatelné, v sedmnácti ne úplně nepochopitelné, ale vypadat ve 22 na 16 není úplně adekvátní. Cucfleky. Několik. Všude. Zlobím se, nejsem si jistá jestli opravdu nebo jen tak, aby se neřeklo (ne, vážně mě to štve, copak takhle můžu mezi lidi?). Hážu po něm blůzu, sukni a vůbec, věci co mám po ruce ,,seš děsnej!". ,,A nespravilo by to třeba pozvání na nedělní oběd do nějaké dobré restaurace?" Hmm... možná, uvidíme.

Po vzájemném postelovém poznávání přichází na řadu malá procházka. Chytá mě za ruku ,,kdybychom měli někdy psa, chtěl bych, aby se jmenova podle toho, jak bude vypadat. Prostě když bude vypadat jako Fred, bude to Fred." Fred je příšerný jméno. On má pan Há ještě takový ten naivně dětský pohled na svět (jo, není na tom nic špatnýho, ale v přítomnosti sarkastického, životem zklamaného tvora, je to docela na houby). Je směšné mluvit o budoucnosti po prvním sexu, nezlobte se na mě. Mám pocit, že se mnou počítá. Normálně by mě to uklidňovalo, ale ve chvíli, kdy nevím, co k němu cítím a nejsem si jistá tím, zda pro mě není jen někým, kdo mi pomůže dostat se přes muzikanta, mě to zkrátka dost znepokojuje. Cítím se vedle něj stará a to jsem mladší než on.

,,Tobě ten obrázek vadí, viď?"
,,Jaký obrázek?"
,,No, ten.. můj."
,,Cože?"
,,To tetování, přece."
,,Ty máš tetování?"
,,Ehh.. já.. asi jsem se soustředil na to, jak moc jsi hezká, a na to ostatní jsem neměl čas."
Mimochodem, má asi tak 15 x 15 cm, skoro není vidět. Myslím tetování, ne jeho chloubu..

Je docela roztomilej. Možná to s ním ještě zkusím. Avšak na splynutí duší si budu muset ještě nějaký ten čas počkat.

P.S.: Nevím, co dodat, přijde mi to divné..

Chci Tě svést.

20. ledna 2014 v 10:58 | Beáta |  Já přemýšlím
No, možná to znáte.. Ráno se probudíte a nemůžete vylézt z postele. Cítíte každý sval, svalíček ba i šlačičku (rozumějte šlachu) a nemůžete se zvednout. Ano, včerejší jeden a půl hodinový trénink mi dal vskutku zabrat. A tak se vypotácím z peřin, udělám si earl grey s kapkou mléka, zbaštím bílý jogurt s nějakou směsí vloček oříšků a jiných dobrot a chvíli si listuji v novinách. Pak mě ale napadne ono známé alibistické pořekadlo: ,,čím ses zkazila, tím se sprav," a vzhledem ke skutečnosti, že chlast protentokrát vážně není hlavním viníkem, rozhodnu se své zmučené tělo spravit. Dám si jen tak půl hodinový strečink a půl hodinky něčeho, co by měly být prvky jógy (ovšem v mém podání můžou být ty pózy a pohyby možná trochu neidentfikovatelné, nepopírám). Kupodivu jakmile se svaly trošku prohřejí, bolest začíná mírně polevovat - především v oblasti zad, kde je opravdu morbidní (ano, včera jsem cvičila Kenpo z P90x a pak ještě nějaké posilování, kdo zná, ví.. mimochodem, jeden z mých nejoblíbenějších tréninků - mírn odpočinkový, a přece je to dřina). Cítím se skvěle a zaplouvám do koupelny. Horká, studená, horká, studená.. Aha. Nevzala jsem si s sebou prádlo. Nevadí, nikdo není doma..

Když se vracím do pokoje, první mě praští do očí rozestlaná postel.
Jo! Ulehám jen tak do peřin a užívám podušky na mém nahém těle. Miluju to. Miluju to a přemýšlím. Čím víc přemýšlím, začíná mi docházet, že mi pan Há není úplně ukradenej. A začínám se bát, že to pro mě nebude jen prázdný vztah, který mi pomůže přenést se přes mého drahého muzikanta, a zaplácne tak to nekonečný prázdno, který jsem si sama způsobila.. Asi to bere vážně, pan Há. Stále však mnohem vážněji než-li já, obávám se. Já teď totiž nechci nic brát vážně. To už to bylo (a jak to dopadlo, že..).

Skutečnost, že ještě s nikým nespal, mě pomale ale jistě přestává děsit. Jo. Je to dost divný v tom věku. Ale.. proč to nezkusit? Neočekávám, že ze mě na první pokus vyklepe duši. Nepředpokládám, že budu ztrácet dech (možná i vědomí) vášní a nekončícím vzrušením. Vlastně ani nedoufám, že to ještě někdy bude alespoň z části takové jako s muzikantem. Tak o co jde? Nemůže se stát něco neočekávatelného, z čeho pak budu zklamaná. Věřím, že se učí rychle. Zkusím to. Vychovám si ho, ukážu mu, jak se to dělá. (Zní to perverzně? Možná trochu.. protiví se mi pojem ,,učitelka sexu", který mi předchozí věty evokují.)

Mojí přirozeností je provokovat muže. Dělám to ráda, umím to. Baví mě si s nimi hrát. Dohnat je do kouta a pak jim nedát, pokud nechci. Vyhrají jen Ti, kteří se nebojí, strhnou mě za sebou do kouta a udělají, co chtějí. Tak to bylo s muzikantem. S panem Há je to jiný. Snaží se mi dokázat, že je hodný muž. To bezpochyby taky je, ale já prostě nevím, jestli je to to, o co stojím.

Je čas to vzít do svých rukou a ukázat mu, kde začíná život..

,,Přišel jsem s nabídkou kvalitního sexu..."

16. ledna 2014 v 19:50 | Beáta |  Randím

Štípání bambusu. Poloha mléka a vody.

Dostala jsem kytku. Roztomilé. Strašně dlouho jsem žádnou nedostala a já ráda dostávám kytky. Opravdu. Přišel. Káva byla skvělá záminka a ještě lepší záminkou bylo, že mu potřebuji rozšířit obzory, co se týče české kinematografie. No, řekněte mi, kdo z Vás nezná Pelíšky? Perla české tragikomedie! Briskní černý humor zasazený do šedavě mlhavého období před srpnovou okupací v roce 68. Jeden z mála filmů, který mohu vidět zas a znova, a přece mě neomrzí. Tak to jsou Pelíšky, Ty musí znát každý!

Smějeme se, občas mám tendenci vysvětlovat souvislosti a pan Há. mě se zaujetím poslouchá. S ještě větším zaujetím mě však tiskne k sobě. Je to docela fajn. Je nám dobře. Občas mě letmo líbne na tvář, jindy si položí bradu na mé rameno, z něhož se zrovna, jakoby náhodou, sesunul můj smaragdově zelený svetřík. Miluju, když se někdo dotýká strništěm mé holé kůže. Vydržíme celý film.

,,Krásně voníš."
Jsem v rozpacích. Já nebývám v rozpacích, vždycky mám co říct.
Hladí mě a já klopím zrak.
,,Neříkej mi to," ozve se mé vzdorovité já. ,,Prostě mi to neříkej."
,,Musím."
Chutná mi sladce (nesnáším romantiku). Chutná..
Užíváme si jeden druhého. Neznáme se. Všechno je to jiné. Nové.
A pak.. když už to spěje přesně tam, kam chceme.. se na mě najednou s vážnou tváří podívá: ,,Počkej.. musím Ti něco říct."
,,Nemusíš, neříkej nic," s vidinou nějakých patetických romantických řečí se ho snažím zastavit.
,,Ne.. myslím, že musím. Já jsem totiž.. v této situaci poprvé. Možná mě budeš muset trochu vést."

Prosím?! Probírám se. Nechápu. Nerozumím. Koukám a nemluvím. Já totiž vážně nemám co říct. A v tu chvíli už na to najednou nemám chuť. Zachvacuje mě mírná panika. Jak je to možné? Je to vůbec možné? Vždyť.. Je starší než já. Vždyť už nejsme děti.

Nevím, jak se zachovat. Vybaví se mi jedna ze vzpomínek na gympl, kdy mě můj tehdejší kamarád žádal, abych se s ním vyspala. Jen tak, abych ho vedla, protože se mu líbí můj zadek a on ještě neměl holku. Byl se svými ustavičnými návrhy docela nechutný, bylo mi z něj blbě. Samozřejmě jsem ho odmítla.

Já prostě nemůžu. Nemůžu s panem Há spát. Stydím se za své vyděšené oči. Nejde to.
,,Možná.. promiň.. Víš.. já nevím, kdy přijde sestra ze školy. Nezlob se.." Ne nadarmo se říká: tonoucí se stébla chytá.

Ano. Žádné Duškovo štípání bambusu nebylo, vážení. Žádná poloha mléka a vody, jen uhašená touha a zmatek. Galantní, pohledný, mladý vysokoškolák, sportovec s hezkýma očima.. Proč nemlčel? Třeba by to nebylo skvělý. Ani jsem nepočítala s tím, že náš první společný sex bude dokonalý (co si budeme vykládat, jen trénink dělá mistry, a když se dva neznají nemusí to být excelentní hned). Ale ta informace mě nějak.. Zmátla.

Po dvou dnech jsem došla k domnění, že je vlastně roztomilé čekat a neodbýt si to ,,jen tak", hlavně aby to bylo v nějaký průměrný čas. Je to sice trochu zvláštní, ale na druhou stranu možná je to hodno obdivu. (Jen podotýkám, že můj první sex byl hezký a byl z lásky.)

Nevím, jestli mohu být jeho první. Nevím, jestli chci být něčí první. A ani se nepokoušejte psát mi: ,,jestli ho miluješ, tak.." Nevím, co k němu cítím.

Má rozvášněná živočišnost se rozplývá v plaché zmatenosti.
Nejsem to já..

P.S.: Možná to nechám jen tak plynout..
P.P.S.: Při psaní se mi vybavila ta příšerná píseň, v níž božský Kája zpívá ,,pojď, ukážu Ti cestu ráááááájem...", příšerná asociace. Dělá se mi mdlo.

Ukaž mi svou sbírku motýlů...

13. ledna 2014 v 21:21 | Beáta |  Randím
Tak jo, přeskočme pár ranďátek a pojďme na věc. Po měsíci plném roztomilých setkání (nesnáším roztomilé věci.. vůbec nejvíc nesnáším, když jsem rozotomilá já) jsem se jala pozvat pana Há k nám domů na kávu. Ne, mýlíte se. Žádné velké oficiální představování rodičům nebude, setkání to bude dopolední, při dobré džezvové kávě. Přemýšlím kolik mám doma motýlů. Cože?! Já nemám motýly! (zděšení) Mám jen jeden takový šátek posetý spoustou malých motýlků, kterým se dají zakrýt oči nebo zavázat ruce.. Taková je moje sbírka motýlů. Myslím však, že zítra bude ležet ve skříni. Pan Há je totiž opatrný. Stále nevím, jestli je to jen počáteční opatrnost nebo to souvisí s tou jeho romantikou (zkuste jít na sarkastickou, ironickou zkušenostmi zlomenou a zkaženou holku s romantikou.. cha, velmi pravděpodobně budete dlouho spávat sami).

Totiž k té romantice.. Představte si, že se setkáte s někým, kdo studuje technický obor, a projeví zájem o návštěvu galerie. Naprosto sám bez mé přechozí invence. Jo! Byla jsem z toho opravdu celá nakřivo (a myslím to dobře). Přiznávám, že mě to dostává. Dokonce mě rád poslouchá, když mluvím o umění (nebo se tak alespoň tváří a dokonce sám vznáší dotazy). Tak jsme šli na výstavu tvorby Jaromíra Funkeho. Šlo o komentovanou prohlídku, což jsem s radostí uvítala s vidinou toho, že nebudu muset mluvit já..

Nějak jsme se při přesouvání do dalších místností dostali k romantismu a romantice (aneb slovíčkaříme rádi).
,,Romantismus je hrozný umělecký směr.. To je samá nešťastná láska, jedinec proti společnosti, odvržený hrdina, ,,stromy nebo milenci před bouří".. Vadí mi to." lehce zaskočen na mě kouká a zpracovává informaci.
,,Počkej.. jako.. takže ani žádná romantika?" Napadá mě: ,,romantika je pro děcka", což je obdoba hlášky Bolka Polívky z Pelíšků - ,,šukání je pro děcka". Nicméně, měla bych být ještě chvíli slušné děvče...
,,Jak se to vezme.. Asi spíš ne. Chce to trošku adrenalinu, nemyslíš?" občas se umím i záhadně usmát, provokovat pohledem a pak ho zase rychle odvrátit. Vlastně to dělám docela často a dost mě to baví.

Nevím, jestli ho děsím nebo jestli se mu to líbí. Nejsem zvyklá na šíleně romantická gesta (nutno však přiznat, že když se k Vám někdo nakloní a řekne Vám do očí, že krásně voníte a že Vás cítí všude.. ehm.. jo, dobrý). Někdy ale potřebuju, aby si prostě vzal, co chce a jak to chce. Aby zkrotil moji divokost. Aby mě měl. (jasně, v mezích toho, že mi to není proti srsti.. vždyť to znáte). Zase cítit, jak mě někdo tak moc miluje, jak mě tiskne, jak chvíli nemohu samou rozkoší ani dýchat.. Mám pocit, že má strach na mě sáhnout. To nevydržím! Zároveň nechci být hned na začátku tou, co po něm skočí. (no, jo.. klasický ženský big problem)

Co když to tak zůstane? A co když nebudeme chtít přestat? (samozřejmě je lepší ta druhá varianta, trápné přemýšlet o tom..) Je káva a film dobrou záminkou pro první společný sex? Jaký bude? Chci se zbláznit.. A přitom mi stále není jasné, co k němu cítím. Potřebuju to vědět, když s ním budu spát?

Budeme spolu spát?

Jak jde o sex, opouští mě i ten můj sarkasmus.. a to je zlé... Už zítra.

Rande no. 1: Beáta se vrací

10. ledna 2014 v 15:20 | Beáta |  Randím
aneb

I loseři chodí randit.

Je to tak. Já, půl roku téměř nepolíbená (no, dobře dejme tomu, že polibky na uvítanou a na rozloučenou s bývalým, se fakt nepočítají.. a ten /božský!/ sex před čtvrt rokem taktéž ne), jsem se nechala ukecat a dne 12.12. jsem si vyšla s mladým mužem (- Há jako H.; H. jako hodný, o tom však později). Jak k tomu vůbec došlo? Sama si nejsem úplně jistá. Ve zkratce by se dalo říct, že jednoho dne přišel s partou přátel k nám do čajovny, kde pracuji, a já měla zkrátka svůj obvykle neobvyklý běžný den - co si budeme nalhávat, byla jsem ukecaná a rádoby vtipná, jako vždy, když mám potřebu nějakým způsobem se socializovat a zrovna jsem v práci. Když hosté hrají společenské vědomostní hry, možná byste jim neměli do hraní zasahovat, i přestože zkrátka znáte odpovědi na otázky, které oni zrovna nevědí.. Mohlo by se Vám pak stát, že po Vás pak někdo z hostů bude chtít třeba nějaký kontakt. A Vy mu ho nebudete chtít dát.

,,Máte to tady hezký, ta čokoláda byla skvělá a ten medovník úplně parádní.." taky jsem ho sama pekla, pomyslím si. ,,Nedala bys mi na sebe nějaký kontakt?" Eh, cože? Kontakt? Proč? Pro Tvé hezké oči?
,,No.. to nevím.. Musela bych si to rozmyslet. A na co bys ho vlastně potřeboval?" Ano, vskutku inteligentní odpověď, ještě lepší otázka.
,,Mohli bychom třeba někdy někam zajít. Na drink, kávu, čaj..." Hmmm, možná by to nebylo špatný. Ne! Proč bychom měli?!
,,Myslím, že kontakt na sebe nepotřebujeme. Třeba se tu ještě někdy potkáme." Rezolutní. Přece já nebudu dávat kontakt někomu, koho vidím prvně v životě.

Jenže pak člověk přijde domů a zjišťuje, že je to jiné než jindy. Že Vám to (do háje) vážně není úplně ukradené, tak jako vždy, když někoho odmítnete. Co se děje? Kam mizí má zatvrzelá představa o tom, jak se o sebe zvládnu postarat sama a nepotřebuju ke štěstí někoho, kdo mi bude v posteli zahřívat záda, nohy.. Někoho, kdo mě bude mít rád, pohladí mě, když mi bude blbě a pomiluje se semnou, když budeme mít chuť. Chytne mě za zadek a na chvíli se oba někde ztratíme. Eh.. Jo možná je fajn mít někoho takového, přiznávám.

Dobře. Odmítla jsem, míček je na mé straně. Ksichtkniha je mocná zbraň, a pokud dotyčný měl rezervaci u Vás v práci, znamená to, že Vy znáte jeho jméno. A tak ho prostě najdete a napíšete mu (velmi oduševnělý :-/) vzkaz o tom, jak mu na sebe zanecháváte kontakt jen proto, kdyby náhodou ještě někdy potřeboval rezervaci nebo třeba recept na medovník (haha). A on Vám napíše, že medovník, už dělal (cože?!), a že je to príma způsob, jak muž může potěšit ženu (AHA..). A nakonec o pár dní později spolu sedíte naproti sobě nad kofolou (přece nebudu na prvním randěti pít) a povídáte si o všech těch věcech, o kterých si lidé povídají, když se seznamují.

A zjišťujete, že je to fajn. A taky, že umíte být někdy vážně vtipní. A že nesedíte naproti někomu, kdo Vás chce jen dostat do postele. A to je na tom vůbec to nejlepší (i když na to máte sakra šílenou chuť). Nakonec Vás doprovodí až k domu, i přestože bydlí úplně na druhé straně města, a ikdyž ještě nevíte, jestli to chcete, dostanete polibek na rozloučenou (a vůbec ne špatnej, když si vezmete, že byl Váš první společný).

A teď vážně. Jsem loser, protože jsem nikdy nerandila. Ne v tom pravém slova smyslu, je to už 7 let, co jsem byla naposledy na rande s někým, koho neznám. A hele. Ono to vůbec nebylo úplně hloupé. A vlastně člověk nakonec zjistí, že je velmi příjemné poslechnout si, jak mu to sluší a jaké má charisma - za předpokladu, že to ten dotyčný umí dobře podat. A to se mu musí nechat, mladý pan Há to dělá fakt dobře. A možná mě přestává děsit i ten jeho normální věk (říká holka, která byla 5,5 roku s někým, kdo byl o.. dost.. starší).

Chcete vědět, jaké bylo druhé rande? A jaké to třetí? Čtvrté...? Myslím, že už mám co psát :). Třeba to, jak se ho denodenně snažím přesvědčit o svém přirozeném sarkasmu, což vůbec není tak skvělá vlastnost, a on mi na to říká: ,,Zbožňuji když mi říkáš všechny ty věci, kterých se mám na tobě obávat." A já mám v tu chvíli chuť ho zabít. A nebo zkrátka.. chuť začít ho mít ráda.

Good luck, tento rok bude nejspíš zajímavý.


P.S.: Příště něco o mých randěcích peripetiích, o lásce-nelásce a taky něco o tom, jak se mi hroutí svět a chvílemi zas vylétává do nebeských výšin. Jednoduše.. Příště zase něco o mně.

P.P.S.:
Mimochodem.. psát ,,na prvním randěti" je dost debilní. Ale možná právě proto to tak píšu.

P.P.P.S.: I need a sex and I don´t wanna be like a bitch. Jo. Blíží se mi zkoušky z angličtiny.



Další články


Kam dál