Září 2013

Jak jsem svedla jeptišáka

23. září 2013 v 21:53 | Beáta |  Randím
Dnes žádnou ironii ani sarkasmus nečekejte. Někdy to umím i jinak, bez kyselosti a zapšklosti (napsala a sama tomu nevěřila).
Před chvílí jsem se vrátila ze školy. Byl to docela náročný a hlavně dlouhý den - jedna přednáška, druhá odpadla, knihovna, oběd ve školní menze, příjemné odpoledne u vína a burčáku se spolužačkou ve vinárně (je velmi uvědomnělé pít víno, když jste nadopovaní panadolem - bravo!) a následně velmi zdlouhavá a únavná poslední přednáška dnešního dne. Po výčtu těchto událostí vlastně ani nevím, z čeho jsem tak unavená. Sveďme to na moji rýmičku. Třeba. (Nevím, proč by měla být rýmička smrtelná prioritně jen u chlapů. Není to diskriminace?! Nebo šovinismus?)

Domů jezdívám zpravidla vlakem, je to pro mě padesát minut spánku/studia/komunikace s limi, které náhodně potkám. I přesto, že byl vlak docela plný, úplně na jeho konci jsem objevila prázdnou ,,čtyřsedačku", a tak jsem ji hned s uspokojením obsadia - evidentně mě uklidnil fakt, že když usnu, nikdo nebude zkoumat moji díru do krku. Tu vrchní samozřejmě. (Přiznejme si, že se to prostě někdy stává, když usnete v sedě. Gravitace je silnější, než tělo otupělé spánkem a Vaše bradá klesá a klesá... Až si najednou začnete slintat na svetr.) Naproti mně přes uličku si seděl jeptišák. Pardon, asi to zní divně - jeptišák - nemá to znít posměšně, ale zkrátka nejsem ochotná napsat o někom, kdo je krásný, mladý a velmi sympatický, že je mnich. V tomto směru trpím stereotypním předsudkem - mnich je starší pán, často s kulatým břichem a pleškou na hlavě. Hezcí a mladí mniši jsou jen ve filmech. Tohle byl prostě jeptišák a byl vážně sexy. Jsem zvyklá potkávat jeptišky, nemám s tím žádný problém, ale vidět toho mladého muže v bílé sutaně mě dost zarazilo. Nechtěla jsem po něm koukat, řekla bych, že musí mít podobného okukování plné zuby, a tak jsem prostě nekoukala.

Po chvíli jsem ale zaznamenala, jak si mě (strašně nenápadně) prohlíží on. Jakmile jsem učinila jakýkoliv náznak pohybu jeho směrem, vždy ucuknul hlavou a bázlivě sklopil zrak (Don Juan v bílých šatech). Vytáhla jsem svoji puntíkatou termosku (všímáte si, jak se dnes s pokorou v duši těm jedovatým závorkám bráním? To musíte ocenit!) a nalila si čaj, který jsem mimochodem nosila od rána v tašce. Dřív na něj zkrátka nebyl čas. A tak jsem si pila svůj černý čaj s citrónem a cítila na sobě jeptišákův pohled. Chvílemi mi to přišlo zábavné, chvílemi nepříjemné, chvílemi divné - vždyť je to jeptišák! A tak jsem se najednou zprudka otočila, upřela své oči do těch jeho a zářivě se usmála (občas mi to vážně jde, když chci). Očividně to nečekal. Chvíli nevěděl, co s očima, pak se rozpačitě pousmál: ,,Slečno, co to pijete?", nesměle mě oslovil. ,,Ochutnejte," ozvalo se mé koketní já, které mu současně podávalo kalíšek od termosky. Rozechvělou rukou po ní sáhnul. Nejdříve si přivoněl (k mému deset hodin starému čaji!), opatrně usrknul a po tváři se mu rozlil blažený výraz: ,,Moc dobré, děkuji. Černý čaj s citrónem, že?" ,,Ano, klidně ho dopijte, jestli vám chutná."

Seděl naproti mně přes uličku, pil černý čaj s citrónem a spokojeně se usmíval. Tak takhle jsem ,,svedla" svého prvního jeptišáka. Bylo by docela fajn potkat ho příště bez sutany. Klidně bych mu zase udělala černý čaj s citrónem.. a možná i s medem :)).

Věštectví, astrologie a evakuace mozku..

22. září 2013 v 17:01 | Beáta |  Proč nerandím
Bylo to asi měsíc předtím, než jsem mému milému muzikantovi oznámila, že bychom měli jít každý svou cestou. Pravdou zůstává, že jsem se k tomuto kroku odhodlávala mnohem delší čas, ale to teď není úplně důležité. Moje máma tíhne již delší dobu k takovým těm okultním věcem (mě to drželo asi tak od desíti do dvanácti let, jenže ona prostřednictvím toho teď patrně prožívá jakousi svoji osobní a osobnostní krizi středního věku.. no dobře, má na to právo, nerýpu). Víte, já jsem v tomhle ohledu docela dost skeptická (s úšklebkem se ptám: ,,a v jakém ohledu skeptická nejsem?"). Na čarodějnice prostě nevěřím, stejně jako víru v boha jsem schopna pochopit pouze jako osobní motivaci člověka a jeho potřebu koukat někam dopředu na něco pozitivního, aby na něj nespadl celý svět (nemám nic proti). Víra v nadpřirozeno je pro mě něco divného - jsem trapný realista a myslím, že všechno se dá vysvětlit nějak rozumně, třeba fyzikálně, chemicky, biologicky či mechanicky (tvrdí člověk, který studuje humanitní obor, všímáte si, jo?). ALE... Zkrátka jsem si od mámy nechala vyložit tarotové karty, které si ona pořídila po tom, co jí několik nezávislých věštců, čarodějnic (a kdo ví koho čeho) řeklo, že má v sobě magické schopnosti, jen je třeba, aby se je naučila používat. Paradoxní je už jen to samotné spojení - já a výklad karet, poněkud směšné spojení, chápejte. Musím podotknout, že moje máma neměla ani páru o mých (dlouho připravovaných a ještě déle nechtěných) plánech s muzikantem. Moji rodiče si totiž už nějaký ten rok myslí, že jejich holčička zkrátka nemá kluka (a teď se jim to vlastně konečně vyplnilo). Je to složité, naše komunikace pravděpodobně nikdy nedosáhne té úrovně, kdy dcera drbe s matkou svého partnera, potažmo manžela. Bohužel. Každopádně, bylo mi vyvěštěno několik zásadních věcí:
  • učiním, či dokončím v brzké době jedno velké bolestivé rozhodnutí, bude to hodně složité a bude mi trvat, než se z toho zotavím, ale to rozhodnutí bude nakonec správné (aha, já a muzikant?)
  • objeví se mi v životě platonická láska (to mi přišlo dost uhozený, jenže pak mi začalo postupně docházet, že mám kamaráda, se kterým by to šlo, kterej je fajn, milej, skvělej... ale má přítelkyni, nečekaně moji kamarádku, a pak jsem se z té jakože platonické lásky vyléčila, když jsem zjistila, že je to vlastně takový nafoukaný sobecký člověk, který si hraje na to, že nafoukaný a sobecký není.. ještě, že to prozření proběhlo bez nějakých větších následků..)
  • čeká mě profesní a finanční úspěch (vážně mě uklidňuje, že zrovna tohle zatím nevyšlo.. hmm..)
I přes své skeptické a ironické brblání (,,Mami, přece těm blbostem fakt nevěřiš?!")musím připustit, že se na té věštbě něco vyplnilo a bylo to docela dost přesné. Mrazí mě z toho, ale stejně na čarodějnice nevěřím.

Můj zarytý odpor ve věci nadpřirozena, horoskopů, věštění a víry v nebe, potažmo peklo (upřímně, dole je aspoň teplo, ne?) dokázala moje maminka včera podrýt ještě malou lekcí z astrologie. Aby toho nebylo málo.. Sedla si k počítači, chvíli se prala s vyhledávačem (já jí pořád říkám, ať ten hloupý seznam nepoužívá..) a pak vítězoslavně prohlásila: ,,Já to věděla, ty máš totiž ascendent ve lvu!". Když řeknu, že jsem koukala jako blbec s otevřenou pusou (za to ale vážně může neprůchodnost mých horních cest dýchacích, nikoli demence), budu mluvit pravdu a nic než pravdu. ,,Cože mám? Kde?", snažila jsem vzpamatovat z jejího astrologického útoku. ,,Neptej se tak a přečti si o tom něco. To seš prostě celá ty." AHA, bezva. Další hodinu jsem si četla o mých předpokládaných povahových rysech, přístupu k životu a o tom, jak vycházím, nebo nevycházím s ostatními. Nejsmutnější na tom je, že asi 80% toho, co tam bylo napsáno, na mě sedělo jak prdel na hrnec.

A víte, co je moje osudové šťastné číslo? Šestka. ,,No tak to teda ne, nějaká šestka je mi úplně u...," do háje. Ani jsem se nestačila bránit a už mi v hlavě lítalo: ,,Nemá náhodou muzikant ve svém datu narození čtyři šestky?!"
Klid. Je to jen náhoda. Nebo čím se mám uklidnit? Chtělo by to panáka, řekla bych. HOWGH.

P.S.: Jediná nadpřirozená věc v mém životě jsou ponožky, které se mi ztrácejí během praní. Fakt vždycky aspoň jedna zmizne!

P.P.S.: Nevíte někdo, co je dobré na opuchlou nosní sliznici a zarudlé svědivé oči, které mi pořád slzí? Vypadám jak čerstvá vdova.

Každý to jednou dělal...

20. září 2013 v 19:15 | Beáta |  Co mě vysírá?
Opravdu. Myslím, že každý z Vás už to někdy dělal. Někdo to dělá pořád a snaží se to nedělat, druhý to udělal jednou dvakrát za život a pak zaslechl, jak mu nad hlavou praská svatozář. Tak to zas dělat přestal. Já žádnou svatozář nemám, takže to poslední dobou dělám tak usilovně, až mě z toho bolí celý tělo. No, vážně.

Prokrastinace je příšerná věc. Jakmile ji jednou zkusíte, doslova Vás pohltí. Z pořádku a systému udělá totální bordel, chaos, a Vy se v těch sračkách patláte, jak kočka v septiku. Totiž.. Moje kamarádka vážně lovila své kotě v septiku a vůbec to nebyla sranda, aby bylo jasno.. Já mívám taková různá období - někdy nevím kam dřív skočit a je to natolik náročné, že prokrastinace nepřichází v úvahu. Jindy prostě jen odkládám, odkládám a odkládám (však to je taky činnost, ne?). Posledních pár dní se touto činností zabývám nepřetržitě. Mám haldu úkolů, co musím (a nejsem schopná) udělat. Zjistila jsem, že moje prokrastinace je nedílně spojena s mojí nasraností. Čím déle jsem smutně naštvaná, tím víc nic nedělám. Ale pozor, když jsem vytočená, moje výkonnost vyskočí na maximální obrátky, a to byste měli teprve vidět, jak mi najednou všechno jde s nebývalou rychlostí a noblesou.

Tak teda nevím, co s tím. Možná bych potřebovala nějakého parmenanetního ,,vytáčeče", nebo se prostě jen proplesknout, probudit se z toho blbýho snu, a začít něco dělat (taky možnost). Zase si píšu dlouhý buzerlist a jsem odhodlaná mít jej celý barevný - co barva, to splněný úkol. Asi to znáte.. Někdy to na mě funguje, jindy ten papír zmačkám do kuličky a dělám, že nikdy nebyl. A co na to moje svědomí? Začínám se obávat, že v tomto směru žádné nemám. Kde se ve mně do háje bere ta nezodpovědnost a necílevědomost?! Kde je moje odhodlání a píle? Zdechly někde v dešti. Evidentně.

P.S.: Nevíte někdo, kam jsem si ten buzerlist dala?
P.P.S.: A určitě za to může globální oteplování (v tuto chvíli spíš ozimování, pardon).

Impérium Komerční Emancipované Arogance

18. září 2013 v 19:58 | Beáta |  Co mě vysírá?
Nerozumíte? Snad pochopíte...

Je to tak. Byla jsem včera na přijímacím pohovoru v Ikei. Jsem běžný student, který si potřebuje přivydělat (a prakticky sáhne skoro po čemkoliv, protože má sakra hluboko do kapsy). Pozice pokladní nezněla až tak zle, takže co by ne. Budu tam sedět, zubit se na nervózní zákazníky, kteří se nemůžou dočkat, až to tam po jejich pětihodinovým chození po obchoďáku, ta kráva v kase napípe, a dostanu za to nějaký ten peníz. Oukej, žádný problém. Vlastně mi nedělá problém usmívat se na nasraný lidi. (Proč? Někteří se pak začnou šklebit ještě víc a to mě neskutěčně baví.)

Dostavila jsem se na místo chvíli před začátkem pohovoru a čekala, že každou chvílí přijde ta vlna horlivých zájemců o stejnou pracovní pozici. Nic se nekonalo. Stála jsem osamoceně v nějaké chodbičce u prosklenýho okna od bezpečáků, po mé levici slečna o kousek mladší než já, po pravici kluk o kousek starší. Tři lidi toužíí přilepšit si. Přišla si pro nás blonďatá slečna a zavedla nás do jakési ,,konferenční" místnosti. No.. Dobře, byla to malá sádrokartonová krabička s okny do chodby, uprostřed dlouhý stůl a kolem něj xy červených židlí. Bylo to tři na tři. Totiž naši přijímací agenti byli taky tři.

Tak nám tedy představili společnost Ikea, jako skvělou firmu, která dává příležitost VŠEM, a pak nám poděkovali za naši účast na přijímacím řízení v podobě poukázky na kávu a zákusek v místní kantýně. Milé, že? Dostali jsme nálepku se svým jménem (ostatních deset nálepek těch, co nepřišli, smetli na hromádku) a bylo nám oznámeno, že si tam všichni tykají (big family), ale že teda nám jako zatím tykat nebudou (príma, tak si tykáme, nebo ne?). Prvním úkolem byla krabička osobní zpovědi. Měli jsme napsat šest odpovědí na otázky týkající se naší existence a nalepit je na krabičky od čaje, vybrat si dva odznáčky s cool kůl (žííššš... to je blbý slovo) motivačními hesly, jež nás vystihují, a nakonec to všechno odprezentovat i se sebepředstavením. No, jo. Byla jsem (nevím proč) děsně nervózní a klepal se mi hlas. Tak jsem to trochu nejistě odprezentovala. Nastaly otázky od hlavního ,,výběrčího": ,,a co jste jako myslela tím, že vám pan profesor O. poskytl možnost většího rozhledu a rozšíření duševního vlastnictví?". Hm.. Co asi. Probudil ve mně snahu dívat se na věci z různých úhlů a to i z těch, které by mě nikdy dřív nenapadly. Naučil mě, jak o věcech přemýšlet víc do hloubky. ,,A jak to myslíte z různých úhlů? Jak víc do hloubky?" A bavte se s takovým člověkem. Už v tuto chvíli mě začínal štvát. Možná to bylo tím, že jsem i přes ten dlouhý stůl viděla, jak se mu začíná krčit nos ve znamení odporu (nebo to možná bylo pohrdání, nebo fakt nevím). ,,Vidím, že by to bylo na dlouhou filozofickou debatu." Nemáš se ptát, blbečku. Kolegové spolubojovníci (nebo soupeři?) odprezentovali své já dalo by se říct téměř normálně. Kluk mluvil docela hezky a příjemně, reprezentativně, holka se začala rozplívat nad svým pejskem, který je jejím největším vlastnictvím (moje vlastnictví duševní zůstalo nepochopené) a tím rozvášnila celou výběrčí komisi. Chlupáček ňuňatej mazlíček. (Jinak mám zvířata docela ráda.)

Dáme si další kolo. Zůstali jste sami na oddělení v Ikea a před koncem pracovní doby máte ještě několik úkolů, seřadte je podle důležitosti - nejdříve sami, pak vytvořte na základě diskuze společný seznam s ostatními a vyberte někoho, kdo jej odprezentuje. To bylo docela v pohodě. Na prvních místech zákazník, dále práce se zbožím, práce pro nadřízeného. Nějak jsme se mezi sebou domluvili, zatímco ti tři nás pozorovali jako opičky v zoo a dělali si s vážnou tváří (jistě odborné) poznámky (dobře jim tak).

Třetí část bylo obdobná, jen jsme měli seřadit 16 osob definovaných svým zaměstnáním, které přežily atomový výbuch - 1. prioritní pro přežití, 16. nejméně důležitý, z hlediska současnosti i budoucnosti (byli schovaní v krytu a docházely jim zásoby). Po dloooouhé debatě jsme se mezi sebou dokázali domluvit a seřadit ty osoby, jak bylo třeba. Největším kámenem úrazu byla žena v domácnosti. Slečna s pejskem nám celou dobu tvrdila, že by ji dala na poslední místo, protože není důležitá. Já ji měla na nějakém asi 11. nebo tak nějak. Každopádně nakonec jsme se shodli, že ji dáme na předposlední místo, protože není pro společnost až tak důležitá - nikde není napsáno, zda děti má, či ne (nebylo tam napsáno, žena na mateřské dovolené), a žena, která není na mateřské a je pouze doma, není pro společnost žádným přínosem (platí pouze nepřímé daně, nevytváří žádné hodnoty pro společnost). Nezlobte se na mě, ale je to tak. ,,Tak nám to tedy odprezentujte." Kolegové pobídli mě. No, dobře. Jela jsem od nejdůležitějšího přeživšího a každého jsem musela zdůvodnit - tedy jeho pozici a to, proč jsme ho/ji na ni umístili. Žena v domácnosti rozpoutala katastrofu. Udělala ze mě ženu na pranýři: ,,jak můžete říct, že žena v domácnosti je k ničemu? Měli jsme tu skupiny, které ji daly na první místo!" Marně jsem se snažila vysvětlit všechny faktory, které v tom rozhodnutí hrály roli a pak později v soukromém rozhovoru (kam si nás postupně ještě zvali nakonec), že to přece nebyla jen moje domněnka, ale pouze jsem shrnula názor celé skupiny, o což jsem byla požádána. Pan výběrčí s pokrčeným nosem do mě šil, že trpím předsudky. A víte, že možná jo? Už když jsme do té místnosti přišli, on tam seděl jak knedla se zkříženýma rukama na prsou a takovým zvláštním křivým úsměvem ,,já Vám teda ukážu".. Jo, už v tu chvíli jsem tušila, že nebyl úplně dobrý nápad tam chodit.

Výběrové řízení na dvě hodiny, jak pro ředitele. A to bylo jen první kolo. Ty úspěšné si ještě pozvou na kolo druhé. Mě už naštěstí ne. Není v té jejich společnosti něco špatně, když dělají takové výběrové řízení na brigádní pracovní poměr na pozici placenou osmdesáti korunami na hodinu? Mně to nepřijde úplně košer a jsem docela ráda, že mě nevybrali. Asi zkrátka nejsem člověk patřící do big family.

P.S.: Možná taky nebylo úplně dobré říkat, že za deset let bych se ráda viděla jako manažerka někde na vedoucím postu.

P.P.S.: A kdybych už Vám nenapsala, pravděpodobně mě za tento článek přepadlo komando žlutých triček a umlátilo mě papírovými krabicemi ve jménu Ingvarda Kamprada :p.

P.P.P.S.: Účelem tohoto článku není urážení nejmenovaných osob (ty lidi tam za to asi nemohli, spíš ta podivná filosofie firmy), ani záměrné pošpiňování společnosti Ikea. Článek je pouhým popisem osobní zkušenosti, nikoli cílenou negativní reklamou.

EDIT: Právě jsem se dozvěděla, že nejmenovaný hlavní výběrčí má matku i manželku celý život v domácnosti - tedy dvě důležité ženy v jeho životě jsou celý život v domácnosti. AHA. Už vím odkud vítr vane. Ó, bóže...

Zadek!

11. září 2013 v 20:39 | Beáta |  Co mě vysírá?
Miluji jídlo, focení, své přátele a dobrý sex. Samozřejmě nedokážu být ani bez dobré muziky, knih, papírů a tužek a další spousty podstatných a méně podstatných věcí. Proč to ale píšu? To jídlo. Ne, že bych trpěla záchvaty žravosti ( i když... i to na každého z nás jednou za čas přijde), jen neskutečně ráda vařím. Je to vášeň! Mohla bych u plotny stát pořád... Vymýšlet nové a nové kombinace ze skvělých (a mnohdy nedoceněných surovin) a následně udělat vymazlený servis. Prostě mě to baví.

Jenže... Mám zadek. Svůj, poměrně objemný, a nějak mě to poslední dobou začíná štvát. Možná na tom má podíl i má sestra, která mi nedávno oznámila, že jsem nechutně vyžraná a to prej není zdravý. Jen tak pro pořádek: jsem maličká, měřím 155 cm, a vážím 49 kg, takže to asi zas taková katastrofa nebude. Mé tvary jsou ovšem poněkud dost ženské, co si budeme povídat. Mám prsa a zadek, na který mi kdekdo kouká a já to vím. Spoustě chlapů se líbí, dost mi jich to s ruměncem na tváři přiznalo, jiní (burani) to jen tak vykřikovali do prázdna. Někdy to potěší - jsem ženská a někteří chlapi jsou rádi, pokud je za co chytnout. Někdy mě to ale otravuje. Jo, a stydím se nosit kalhoty (do nedavávna mě to vůbec netankovalo, protože jsem dost sukňový a šatový typ, ale teď mám nějak potřebu, obléct si i něco jiného... někdy).

Asi bych s tím měla začít něco dělat. Víc cvičit, míň vařit všechny ty dobroty a vařit jen zdravé věci. Je fak, že hodně vařím zeleninová jídla a vyhýbám se zbytečným zásmažkám, jíškám a tak různě, ale můj zadek na to zkrátka nijak pozitivně nereaguje. Pořád tam je a evidentně to není jen nějaký můj vrtoch (takové to: ,,jsem strašně tlustá," řekla a zlomila se vejpůl..).

Chtěla bych ke svým láskám přiřadit i běh, ale přiznám se, že se mi to stále nedaří. Jsem líná vyběhnout a když už se překonám, nemám výdrž. Vím, je třeba začít pomalu. Prostě na sebe hodit tepláky, obout boty a rozběhnout se. Vydrž, zadek se ti odmění! Toužím mít radost z těch chvil, kdy člověk běží otevřenou krajinou, bez starosti a lomcuje jím pocit štěstí. Stáhnu kotník, který mě zlobí a zítra... B Ě Ž Í M !

A motivace? Můj dobrý pocit a ty skvělé vzorované legíny, které jsem si koupila. Chci je prostě nosit a ukazovat v nich můj nový menší zadek!

86-70-94

První zklamání

10. září 2013 v 20:23 | Beáta |  Já přemýšlím
Bylo mi asi sedm, když jsme se poprvé měli vypravit s rodiči k moři. Moře.. jak krásně mi to slovo znělo! Bylo plné dobrodružství.. Vždyť moře musí být něco obrovského a nekonečně modrého. Nevýslovně jsem se tenkrát těšila. Hlavně na to, že ochutnám, jestli je vážně slané nebo se to jen tak povídá. A pak taky.. Představovala jsem si nádhernou písčitou pláň, na níž se jen tak povalují mušle a lastury o velikosti mužské dlaně a s rozpáleným světlým pískem kontrastují sytě červené hvězdice povalující se tam porůznu, jakoby je někdo jen tak rozhodil.

Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem po příjezdu zjistila, že to moře vůbec nemá tak nádherně modrou barvu, jak jsem si vysnila. Žádné velké lastury, ani korálově rudé hvězdice. Jen milion lidí pod barevnými deštky… Bylo mi z toho zklamání trochu smutno. Písek nás pálil do nohou a všeobecný hluk a masa lidských těl měly od mých snů skutečně daleko. Když o tom tak přemýšlím, naše první dovolená u moře byla pro mě vlastně jedním z několika důkazů toho, že realita je o něco šedivější, než naše sny.

Avšak i přesto si myslím, že snít je důležité. Ten, kdo nesní, sice nemůže být následně zklamaný, ale také nemá v duši nic, co by jej v jakémkoliv okamžiku mohlo potěšit. V mých snech je mi hezky. Všechno je tam laděné do příjemně barevných tónů a nikdo se tam nemračí. Moje duše je v tom světě čistší a krásnější...

Pravdou je, že po pár fackách osudu (a zklámání z moře k nim rozhodně nepatří) již nesním tolik, co dřív. Stal se ze mě odporný realista, který už dopředu tuší, jak to všechno dopadne. A taky, že jo. Snění o tom, jak všechno bude hezký (nebo jak by to mohlo být hezký, kdyby..) pro mě začalo zcela postrádat smysl. Někdy mě to štve. Ne, neštve... Kardinálně mě to sere, páč už neumím být naivní a mám pocit, že kdybych byla, spoustu věcí by mi to ulehčilo.

Dokážu už snít jen o tom, čeho bych jednou chtěla dosáhnout. O vztazích nesním. Jsem zapšklá a otrávená holka, která před chvílí zatoužila po nějakém životním vzrušení. Zkrátka si chce užít a ne představovat si, jak se jednou někde objeví ten strašně fajn muž, který ji bude na rukou nosit. Vždyť kdo by se se mnou tahal?!

A Vy? Ještě sníte? Pokud ano, závidím Vám.

Pelyněk zvaný dnešní

9. září 2013 v 20:07 | Beáta |  Proč nerandím
Často se mi zdávají takové sny.. Jsou hluboké, jak lidský chtíč, současně mělké, jak upřímnost mnohých. Pocity... Pocity, které neumím podat slovy.

Někdy se zlobím (poslední dobou dost často), že nechci lásku, ale pak mě napadá: možná láska chce mě, a proto se jí nedokážu vzdát. Život je divnej. V poslední době dost na hovno. Ale asi to tak prostě má být. Zase to totiž přejde (jako všechno). Dnešní den má hořkou pelyňkovou pachuť. Je to takový ten den, kdy se člověk zastaví, stojí a má pocit, že nemůže jít dál. Potřebuje vyplnit prázdnotu, která visí ve vzduchu, ale došel mu materiál. Čím vyplňujete prázdno?

Mé dnešní prázdno je plné vzdoru. Má ledovou kachlíkovou podlahu, zebe a je ohavně bílé. Chybí mi můj muzikant. Vztekám se, protože jsem ho opustila (protože to bylo správné). A taky mnou cloumá hněv, protože ho pořád nedokážu opustit úplně. PARADOX, je to jako když padá suchý déšť a mezi dunami se tvoří kaluže. Cítm bolest. Svírá mě na hrudi a vhání mi pal do očí. Jenže já už nebrečím. Je to zbytečný. Pustím si na plný pecky dobrou hudbu a ve vší své nasranosti zpívám se zpěvákem. Dělám, že nic necítím.

I need a piss,
I wanna hate,
Fuck it up, come.
My love,
Eat your meat,
Keep your teeth, run.
You lost me,
You cost me,
You taught me of me in the end.
We're bad,
What we do.
Stupid fools.

Jsem totiž posedlá myšlenkou udělat něco špatnýho, špinavýho. Být chvíli rebel a jen proto, že jím chci být. Bez důvodu. Prožít si svoji pubertu, kterou jsem přeskočila. Vždycky jsem byla hodná dcera, která nepije, nekouří, chodí včas domů a je relativně vzorná. Až na můj nestandardní vztah, který mi byl zakázán (a že to bylo peklo, když to tenkrát prasklo) bylo vše až moc standardní. Trapně v kolejích, jež někdo nalajnoval. A já se ptám: ,,kdo to kurva takhle vymyslel?!". NIKDO. Za všechno si totiž můžeme sami. Pokud chceme být dospělí, buďme dospělí úplně a nesvádějme to na někoho.

You wanna get boned,
You wanna get stoned,
You wanna get a room like no-one else.
You wanna be rich,
You wanna be kitsch,
You wanna be the bastard of yourself.
You wanna get burned,
You wanna get turned,
You wanna get fucked inside out.
You wanna be ruled,
You wanna be fooled,
You wanna be a woman like a man, like a woman like a man.

Někdy bych potřebovala dostat pár facek, donutilo by mě to k pláči a možná by se slzami odešlo i to, co mě prudí. A nebo taky NE.


Divný zvuky v břiše

9. září 2013 v 11:11 | Beáta |  Co mě vysírá?
Představte si tu situaci: prostě ležíte s chlapem, popřípadě ženou, v posteli po dvou vskutku excelentních číslech (nevěda, že Vás ještě další tři čekají) a najednou to přijde. Divný zvuky. Prostě Vám začne kručet v břiše, a to nikoli z hladu - jste zrovna po dobré večeři, ani není na řadě možnost dvě, a to že na Vás večeře působí projímavě (což se někdy, přiznejme si, stát může). Ticho a do toho ten ZVUK. Nejdřív to přejdete mlčením, pokud je teda Váš protějšek natolik taktní a dělá, že to neslyšel. Jenže... Ono se to ozve znova a můj protějšek se teda vážně s ničím nepáře, takže eventualita mlčení nepřipadá v úvahu a jakmile z jeho úst vyjde ona ,,děsně vtipná" věta: ,,prcat ale budeme chodit na záchod, že jo?", začínám vidět rudě. Nejen, že je mi chvíli trapně, ale přece mu nebudu vysvětlovat, že větry mě momentálně fakt netrápí. Ten jeho humor ve mně docela často probouzí touhu pořádně ho plácnout. A taky, že ho plácnu. Jen tak něžně z lásky a nasranosti, tak jak to umím. On totiž ví, čím mě má naštvat. Za chvíli jsme v sobě zase jak králíci a je nám nějaký kručení v břiše úplně ukradený.
A neříkejte, že Vám se to nikdy nestalo...

Neumím randit

8. září 2013 v 21:59 | Beáta |  Proč nerandím
Je mi 21 let a prakticky nikdy jsem to nedělala. Neznamená to, že jsem ,,stará" panna, ani že jsem nikdy s nikým nechodila, ale jednoduše jsem na randění nikdy neměla čas. Nebyla příležitost lovit, hledat, zkoušet, ochutnávat... zkrátka nikdy jsem nezkusila randit.

První vážnější vztah jsem měla v patnácti, docela normální věk ne? (Mimochodem, tento věk je od té doby evidentně to jediné, co je v mém životě normální… I když normalita je diskutabilní a této diskusi je opravdu lepší se vyhnout. Takže zpět k tématu…) Ačkoli jsme se seznámili trochu netradičním způsobem (o tom později), nebyl to vůbec špatný vztah na to, že byl první, samozřejmě. Takový normální běžný vztah dvou lidí, kteří mají poprvé nějaký závazek vůči někomu jinému a znamená to pro jejich životy docela zásadní průlom (chápejte rodinné obědy/večeře, pocit skorodospělosti a očekávání velkých věcí v podobě vašeho poprvé). Jenže… Po půl roce jsem si začala připadat jako matka svého o dva roky staršího přítele. Vím, byl to ještě kluk, ale i kluci by už měli být schopni dělat nějaká rozhodnutí a umět sami plánovat. Pořád se jen ptal a čekal, než něco vymyslím, alespoň já měla ten pocit. Jsem svým způsobem vůdčí osobnost (částečně v naší partě přátel), ale ve vztahu očekávám, že se bude projevovat i muž. Očekávám jeho iniciativu, překvapení, i to, že se mnou někdy nebude souhlasit. Potřebuji harmonický, vášnivý a nestereotypní ,,dobrodružný" vztah. Umím být dost nespoutaná a mám potřebu být někým zkrocena (nejen v sexu, ale je fakt, že to si užívám nejvíc, přirozeně...). Přesně takové bylo mé druhé milostné vzplanutí (doslova).

Byli jsme spolu s mým nesmělým půl roku a najednou mi začal motat hlavu muzikant. Souhrou náhod jsem se dostala coby vokalistka do jedné rockové kapely (dnes mi to přijde směšné, protože jsem se tam moc neohřála, ale to si taky povíme jindy). Byly jsme tam s mou tehdejší kamarádkou přijaty jako osvěžení, mladá krev, ostatní spoluharcovníci totiž byli vážně tak trochu harcovníci o 1-2 generace starší. Zajiskřilo to. Zajiskřilo? Byl to ohňostroj… A tak jsem s mým o 26 let starším muzikantem cestou autem ze zkoušky přišla o panenství. A vzpomínám na to hezky, protože to bylo z lásky a trvalo to dalších pět let. Dnes je to pět a půl roku od toho večera, v červnu jsem se s ním tak nějak rozešla. Tak nějak ne úplně, protože ho stále miluju, ale vím, že náš vztah nemá budoucnost (ostatně ji neměl nikdy a já nikdy netvrdila, že ji má). Nemůžu ho úplně vymazat ze svého života, a tak se tváříme, že jsme přátelé. Nedávno jsme spolu přátelsky jeli na výlet do Mikulova a strávili tam spolu dokonalou noc. Přátelství s benefity? Blbost. Takové přátelství neexistuje. Jen jsme si prostě po dlouhé době potřebovali zažít něco hezkého, něco co nám vážně jde.

Je to tak. Neumím randit a jsem single (nesnáším to slovo, ale ,,sama" zní fakt divně). Nikdy jsem to v pravém slova smyslu nedělala a teď bych měla začít? Někdy si říkám, že jsem na takový začátek stará. Ale to je taky blbost.

ZAČNU RANDIT!