První zklamání

10. září 2013 v 20:23 | Beáta |  Já přemýšlím
Bylo mi asi sedm, když jsme se poprvé měli vypravit s rodiči k moři. Moře.. jak krásně mi to slovo znělo! Bylo plné dobrodružství.. Vždyť moře musí být něco obrovského a nekonečně modrého. Nevýslovně jsem se tenkrát těšila. Hlavně na to, že ochutnám, jestli je vážně slané nebo se to jen tak povídá. A pak taky.. Představovala jsem si nádhernou písčitou pláň, na níž se jen tak povalují mušle a lastury o velikosti mužské dlaně a s rozpáleným světlým pískem kontrastují sytě červené hvězdice povalující se tam porůznu, jakoby je někdo jen tak rozhodil.

Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem po příjezdu zjistila, že to moře vůbec nemá tak nádherně modrou barvu, jak jsem si vysnila. Žádné velké lastury, ani korálově rudé hvězdice. Jen milion lidí pod barevnými deštky… Bylo mi z toho zklamání trochu smutno. Písek nás pálil do nohou a všeobecný hluk a masa lidských těl měly od mých snů skutečně daleko. Když o tom tak přemýšlím, naše první dovolená u moře byla pro mě vlastně jedním z několika důkazů toho, že realita je o něco šedivější, než naše sny.

Avšak i přesto si myslím, že snít je důležité. Ten, kdo nesní, sice nemůže být následně zklamaný, ale také nemá v duši nic, co by jej v jakémkoliv okamžiku mohlo potěšit. V mých snech je mi hezky. Všechno je tam laděné do příjemně barevných tónů a nikdo se tam nemračí. Moje duše je v tom světě čistší a krásnější...

Pravdou je, že po pár fackách osudu (a zklámání z moře k nim rozhodně nepatří) již nesním tolik, co dřív. Stal se ze mě odporný realista, který už dopředu tuší, jak to všechno dopadne. A taky, že jo. Snění o tom, jak všechno bude hezký (nebo jak by to mohlo být hezký, kdyby..) pro mě začalo zcela postrádat smysl. Někdy mě to štve. Ne, neštve... Kardinálně mě to sere, páč už neumím být naivní a mám pocit, že kdybych byla, spoustu věcí by mi to ulehčilo.

Dokážu už snít jen o tom, čeho bych jednou chtěla dosáhnout. O vztazích nesním. Jsem zapšklá a otrávená holka, která před chvílí zatoužila po nějakém životním vzrušení. Zkrátka si chce užít a ne představovat si, jak se jednou někde objeví ten strašně fajn muž, který ji bude na rukou nosit. Vždyť kdo by se se mnou tahal?!

A Vy? Ještě sníte? Pokud ano, závidím Vám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 18. září 2013 v 9:40 | Reagovat

Měla jsem o moři stejnou představu. Barva a chuť nezklamaly, ale mušli jsme za celou dobu nenašli ani jednu. :(
Ale snění je důležité! :) Tak jako zklamání. Bez zklamání by nebylo štěstí a bez snů zase zklamání.. To je prostě život. :)

2 Beáta Beáta | Web | 18. září 2013 v 18:43 | Reagovat

:) máš pravdu. Bez snů jako bychom nebyli. Jen je asi potřeba neutopit se v nich... (ale to moře mě fakt naštvalo!)

3 Joss Joss | E-mail | Web | 21. září 2013 v 8:05 | Reagovat

Keď sme prvýkrát šli k moru, mala som o tom asi tak podobnú predstavu, akú si tu opisovala na začiatku článku. Všetko malo byť krásne a dokonalé, osamelá pláž s lastúrami a množstvom zaujímavostí, proste malo to byť úžasné. A po príchode som bola zarazená, keďže pláž nebola piesková ale štrková, čo bolo dosť nepríjemné, a bola plná ľudí, ktorých som nepoznala a bála sa ich.
Ale pravdou je, že snívanie je pre ľudí skutočne dôležité. Treba vedieť snívať, pretože nám to asi mnoho vecí uľahčuje. Netreba byť príliš realistom, ale aj o tom je život... :)

4 userka userka | E-mail | Web | 9. července 2015 v 9:04 | Reagovat

Já jsem začala mořem v Itálii, takže jsem si pak už mohla jenom polepšit. V Chorvatsku mě třeba až překvapilo, do jaký hloubky je až vidět.
Ale jinak souhlasím, že snění je fajn a hlavně je plný naděje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama