Říjen 2013

Několik empirických důkazů o škodlivosti studia

11. října 2013 v 18:10 | Beáta |  Co mě vysírá?
Požaduji důchod na studium! Sociální podporu ve fyzické a psychické nouzi.

Studium je krásná věc. Baví nás, rozvíjí našeho ducha, zaplavuje náš mozek nepřeberným množstvím (jistě velmi užitečných) informací. Čím déle studujeme, tím větší jsme. Připadáme si chytřejší, vyspělejší a užitečnější pro společnost (zejména my, studenti humanitních oborů, haha). Navíc, život studenta je skvělý! ALE... Pak se objeví pár již pracujících hlav a označí nás za bandu flákajících se individuií parazitujících na naší společnosti. Začnou vykřikovat něco o tom, že naivní studentíci nic nedělají a navíc ještě rozvracejí republiku trapnými občasnými demonstracemi, či špatným výběrem při volbách. A to je ono. První fakt o škodlivosti studia: u studenta se mohou začít projevovat různé sociální fóbie. Jste student? Rotřesou se Vám kolena, když zjistíte, že jste právě nastoupili do šaliny (pro pražské spoluobčany - do tramvaje), plné milých ( ale jinak mírně agresivních) důchodců? Bojíte se chodit do supermarketů v dopoledních hodinách, poněvadž se děsíte chvíle, kdy Vám zase někdo přejede vozíkem nohy a ještě Vám vulgárně vynadá, že ,,zabíráte místo namísto toho, abyste byli v práci" (ano, to se mi opravdu stalo)? Nic si z toho nedělejte.. Tento příznak je běžný.

Dalším problémem jsou fyzické následky studia, kterých je neskutečně mnoho. Povíme si dnes pouze o některých (ty další si necháme na dlouhé zimní večery). Například v úterý jsem skoro dvě hodiny strávila ve studovně naší školní knihovny a nesmírně jsem se bavila. Skenovala jsem dvě tuny studijních materiálů (další tuna mě čeká příště), přičemž jsem si pravděpodobně přivodila zánět spojivek. No, vážně. A kdyby šlo jen o můj zrak.. Vžijte se do mé situace: ostré pronikavé světlo skeneru Vám co chvíli vypaluje nejen oči, ale nekompromisně napadá i mozek (ano! tu cennou kouli, kterou si tak úpěnlivě pěstujete v dutině lebeční). Ten světelný paprsek z Vás postupně vysává poslední zbytky Vašich studijních ideálů.

A aby toho nebylo málo, vždycky mě dokáže pekelně naštvat, když si tak poklidně trpím (s vidinou orgasticky strávených chvil u mnou naskenovaných materiálů) a najednou (!) na mě ten velký a drahý přístroj začne řvát, že má plnou paměť. No a?! Taky mám plnou paměť. A řvu snad?! Neřvu. Nejhorší na tom je, že on zpravidla zařve při skenování předposlední strany, takže musím odeslat všechny soubory a pak opět absolvovat úvodní kolečko skenování. Tedy složitě zadat ručně svoji mailovou adresu, aby se ta jedna hezká toužebně žádaná strana mohla oskenovat a odeslat (a pak mě strašit ve spaní). Skener versus já, 1:0. On z bitvy odchází pouze mírně upocen svým výkonem, já mám odrovnané oči, nervy a vymeteno v hlavě.

Nejrozšířenější útrapou studia je bezpochyby problém krční, zádový, potažmo zadkový. Máte-li toho zrovna moc (a to já mám momentálně nepřetržitě), nevyhnete se dlouhému sezení u počítače, sezení u knih, sezení u poznámek, sezení na přednáškách.. Prostě pořád SEDÍTE a máte pocit, že v sedě i umřete. Nejdřív z ničeho nic zjistíte, že nemůžete zvednout hlavu od knih. Pomyslíte si: ,,jaká sláva! Toto téma mě opravdu zaujalo, nemohu se od něj odtrhnout," a tak celí rozpumprdlíkovaní dočtěte celou knihu (učebnici, skripta.. jak je libo). Jenže ani onen neskonale nádherný pocit, způsobený zdoláním všech těch akademických chytrostí, Vás neuchrání před příšernou bolestí Vašeho ztuhlého krku. Pro moudrost se musí trpět. Máte toho však ještě spoustu před sebou. Po týdenním maratonu závidíte osmdesátiletému dědečkovi v šalině, jaký že je to čipera. Vy se nemůžete otočit napravo, nalevo, při každém kroku Vás bodne v zádech a Váš zadek se tváří, že je cizí.

No, vážně. Být student prostě není legrace.
P.S.: Děkuji Vám všem za zprávy, které mi posíláte. Vážím si jich. Nebojte se, budu psát dál (a ráda), jen mám teď opravdu hodně povinností, proto nezvládám přispívat tak, jak bych chtěla. Bude to lepší. Snad :).

Schíza dnešního podzimu

2. října 2013 v 22:47 | Beáta |  Já přemýšlím
Ptám se: existuje podzimní únava nebo se jen můj vzdor a životní nasranost proměnily v poněkud unavenou bezmocnost?

Nevím, co všechno k tomu vedlo, ale od úterního rána jsem jako mrtvola (hmm.. výraz ,,zombie" by byl rozhodně výstižnější, občas totiž zvednu své výraznější pozadí a odnesu jej třeba do koupelny nebo na wc). V pondělí jsem s vypětím všech sil dotvořila jakýsi referát do jednoho školního semináře (bez mučení přiznávám, že kvalita té práce je podle mě dost na hovno, co si budeme povídat), na to jsem druhý den v pět ráno vstala, dopravila se do školy, tam jsem odseděla hodinu a půl s divným pocitem v břiše (,,hlavně mě prosím nevyvolávej k prezentaci té pitomosti, co jsem celý předešlý den tvořila"), pak jsem vlítla do knihovny, patnáct minut skenovala materiály na bakalářku (k jejímuž tématu se stále nemohu dopracovat.. bezva pocit, fakt) a následně jsem, očividně v limbu, nasedla do zpátečního vlaku. Přijela jsem domů totálně vyčerpaná a další dvě hodiny jsem jen tak seděla, tupě zírala a vůbec na nic nemyslela. Vážně. Takové vzduchoprázdno jsem nikdy nezažila. Myslím, že kdyby se na té holé zdi začalo dít cokoliv, bez mrknutí oka bych zírala dál. Od zatuhnutí krční páteře mě zachránil můj žaludek, dožadujíc se nějakého jídla. Jenže.. Člověk pozná, jak moc je vyčerpaný až v momentě, kdy není schopen dojít se najíst. Jediné, co se mému tělu podařilo, bylo změnit polohu ze sedmo do ležmo. Prakticky celý zbytek dne jsem nedělala nic užitečného. Vyvolalo to ve mně silný pocit zbytečnosti, který doteď úplně nezmizel.

Jak se to stane? Málo spánku, hodně stresu, duševní nevyrovnanost (a to se poctivě snažím uvědoměle vyrovnávat) a pocit samoty. Najednou člověk nemá sílu na to, aby si řekl ,,seru na to" a šel na pivo s kamarádama, nebo prostě dělal něco, co ho naplňuje. Trochu jsem si za ty dva dny odpočinula a zítra to zkusím zas - zvednout se, zaměstnat se a jít dál. Když sem totiž budu psát takové depresivní srance, nebudete mě chtít číst.

Mimochodem. Teď už to můžu říct. Po čtrnácti dnech existence tohoto blogu byl můj blog vybrán jako blog dne. Velmi mě to potěšilo a skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Moje nechápavost ale explodovala ve chvíli, kdy byl jako blog dne vybrán i můj starý blog, na který už moc nepřispívám (téměř vůbec, ale je mi líto jej smazat, protože mi stále jednou za čas chodí zprávy od náhodných čtenářů). Na starém blogu mi chyběla možnost psát cokoliv a tato potřeba se ve mně natolik stupňovala, že jsem radši přestala po čase psát úplně, než abych nemohla psát to, co ve mně zrovna bublalo.. Každopádně fakt tohoto náhodného(?) výběru mě naprosto šokoval. Hned mi v mysli vytanulo paranoidní: ,,ONI O MNĚ VÍ!".. Ne, nevědí. Jsem ráda, že jsem se odhodlala k tomu, abych si založila nový a n o n y m n í blog a začala zase psát, byť zatím zde články přibývají s docela nízkou intenzitou. Věřím tomu, že se zase rozepíšu a ,,bude mě tu víc". A doufám, že Vás tu bude taky víc.

To je pro dnešek vše, omluvte moji útrpnou melancholii a zmatenost. Příště to bude lepší a věcnější (nebo do sebe před psaním kopnu panáka a bude to pro změnu /silně/ umělecké).

P.S.: Nevíte někdo jakým systém vybírají blogy dne? Je to zcela náhodné nebo je v tom nějaký systém?