Leden 2014

Nabídka kvalitního sexu no. 2

24. ledna 2014 v 16:33 | Beáta |  Randím
aneb

Kdo komu, kdo s kým?

Nebo možná spíš, kdo z koho.. Tak jsme do toho s panem Há. praštili. Nikoliv, přátelé, nemějte obavy - nemám na prstu snubák, ani nečekám žádné malé pídě (alespoň v to doufám) a společnou domácnost též neplánujeme. Tedy alespoň zatím (co to plácám, myslím, že ani do budoucna). Jen jsem se prostě rozhodla brát věc ,,panic" jako životní zkušenost. A jestli bych to chtěla znova? Jen si to sami přečtěte...

Zprvu se to zdálo být naprosto jednoduché.
,,Co kdybychom si udělali další filmové dopoledne?"
,,Proč ne? Jsem pro, zastavím se za Tebou."

A tak přišel, připravila jsem výborný sypaný roiboos s růží a skořicí (nějaká dárková limitka, co jsem dostala od kamaráda k Vánocům). Ne, bylo by příliš prvoplánové se na něj hned vrhnout. Přisedla jsem si k někomu tak blízko, jak to šlo, celá proveněná ranní sprchou. Krátká sukně sesouvající se, pokud si dáte nohy výš, než běžně.. No, znáte to: ,,chci Ti dát. Dám Ti vše, ale až budu sama chtít." Běžná praxe, nic novýho. Přetrpěla jsem nějaký děsný dvacetiminutový seriál, aby se neřeklo.. A pak.. řeknu Vám vážení, nikdy jsem si nemyslela, že mě bude předehra unavovat. Totiž, bylo to fajn, lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Ale... Znáte ten pocit, když máte příšerný hlad, v troubě se Vám peče maso a Vy víte, že do něj ještě příštích dvacet minut nebudete moci kousnout? Uff...

Když mi došlo, že pokud nepřevezmu kormidlo, pravěpodobě budeme chodit kolem horké kaše dýl než je zdrávo, prostě jsem mu pomohla. S výrazem ,,teď tady velím já" jsem jej dovedla přesně tam, kam bylo potřeba. Ne, že by se bránil. Naopak, chvílemi mě sám překvapoval a dokonce došlo i na momenty, kdy bych mu nevěřila, že jsem jeho první (nebýt těch jiných chvil, že..). Učí se rychle a fantazie mu rozhodně nechybí, jen zatím úplně neví, jak na to. Potěšilo mě, že se nebál vzít si mě do úst, to potěší každou..

Zvládl to dvakrát. To je poměrně dobré znamení :).
,,Ehm.. tak nevím, jestli ty vlasy ještě někdy rozčešu," zápasím s gumičkou.
,,No, víš.. o ty vlasy bych se zas tak nebál.. Jen se mi zdá, že úplně v pořádku nebude asi něco jiného."
,,Cože? Co tím myslíš?" Pohled do zrcadla je naprosto výmluvný. Můj krk je, jako bych byla na borůvkách. Z obou stran. ,,To snad nemyslíš vážně!"

Jasný, v patnácti to bylo in, v šestnácti akceptovatelné, v sedmnácti ne úplně nepochopitelné, ale vypadat ve 22 na 16 není úplně adekvátní. Cucfleky. Několik. Všude. Zlobím se, nejsem si jistá jestli opravdu nebo jen tak, aby se neřeklo (ne, vážně mě to štve, copak takhle můžu mezi lidi?). Hážu po něm blůzu, sukni a vůbec, věci co mám po ruce ,,seš děsnej!". ,,A nespravilo by to třeba pozvání na nedělní oběd do nějaké dobré restaurace?" Hmm... možná, uvidíme.

Po vzájemném postelovém poznávání přichází na řadu malá procházka. Chytá mě za ruku ,,kdybychom měli někdy psa, chtěl bych, aby se jmenova podle toho, jak bude vypadat. Prostě když bude vypadat jako Fred, bude to Fred." Fred je příšerný jméno. On má pan Há ještě takový ten naivně dětský pohled na svět (jo, není na tom nic špatnýho, ale v přítomnosti sarkastického, životem zklamaného tvora, je to docela na houby). Je směšné mluvit o budoucnosti po prvním sexu, nezlobte se na mě. Mám pocit, že se mnou počítá. Normálně by mě to uklidňovalo, ale ve chvíli, kdy nevím, co k němu cítím a nejsem si jistá tím, zda pro mě není jen někým, kdo mi pomůže dostat se přes muzikanta, mě to zkrátka dost znepokojuje. Cítím se vedle něj stará a to jsem mladší než on.

,,Tobě ten obrázek vadí, viď?"
,,Jaký obrázek?"
,,No, ten.. můj."
,,Cože?"
,,To tetování, přece."
,,Ty máš tetování?"
,,Ehh.. já.. asi jsem se soustředil na to, jak moc jsi hezká, a na to ostatní jsem neměl čas."
Mimochodem, má asi tak 15 x 15 cm, skoro není vidět. Myslím tetování, ne jeho chloubu..

Je docela roztomilej. Možná to s ním ještě zkusím. Avšak na splynutí duší si budu muset ještě nějaký ten čas počkat.

P.S.: Nevím, co dodat, přijde mi to divné..

Chci Tě svést.

20. ledna 2014 v 10:58 | Beáta |  Já přemýšlím
No, možná to znáte.. Ráno se probudíte a nemůžete vylézt z postele. Cítíte každý sval, svalíček ba i šlačičku (rozumějte šlachu) a nemůžete se zvednout. Ano, včerejší jeden a půl hodinový trénink mi dal vskutku zabrat. A tak se vypotácím z peřin, udělám si earl grey s kapkou mléka, zbaštím bílý jogurt s nějakou směsí vloček oříšků a jiných dobrot a chvíli si listuji v novinách. Pak mě ale napadne ono známé alibistické pořekadlo: ,,čím ses zkazila, tím se sprav," a vzhledem ke skutečnosti, že chlast protentokrát vážně není hlavním viníkem, rozhodnu se své zmučené tělo spravit. Dám si jen tak půl hodinový strečink a půl hodinky něčeho, co by měly být prvky jógy (ovšem v mém podání můžou být ty pózy a pohyby možná trochu neidentfikovatelné, nepopírám). Kupodivu jakmile se svaly trošku prohřejí, bolest začíná mírně polevovat - především v oblasti zad, kde je opravdu morbidní (ano, včera jsem cvičila Kenpo z P90x a pak ještě nějaké posilování, kdo zná, ví.. mimochodem, jeden z mých nejoblíbenějších tréninků - mírn odpočinkový, a přece je to dřina). Cítím se skvěle a zaplouvám do koupelny. Horká, studená, horká, studená.. Aha. Nevzala jsem si s sebou prádlo. Nevadí, nikdo není doma..

Když se vracím do pokoje, první mě praští do očí rozestlaná postel.
Jo! Ulehám jen tak do peřin a užívám podušky na mém nahém těle. Miluju to. Miluju to a přemýšlím. Čím víc přemýšlím, začíná mi docházet, že mi pan Há není úplně ukradenej. A začínám se bát, že to pro mě nebude jen prázdný vztah, který mi pomůže přenést se přes mého drahého muzikanta, a zaplácne tak to nekonečný prázdno, který jsem si sama způsobila.. Asi to bere vážně, pan Há. Stále však mnohem vážněji než-li já, obávám se. Já teď totiž nechci nic brát vážně. To už to bylo (a jak to dopadlo, že..).

Skutečnost, že ještě s nikým nespal, mě pomale ale jistě přestává děsit. Jo. Je to dost divný v tom věku. Ale.. proč to nezkusit? Neočekávám, že ze mě na první pokus vyklepe duši. Nepředpokládám, že budu ztrácet dech (možná i vědomí) vášní a nekončícím vzrušením. Vlastně ani nedoufám, že to ještě někdy bude alespoň z části takové jako s muzikantem. Tak o co jde? Nemůže se stát něco neočekávatelného, z čeho pak budu zklamaná. Věřím, že se učí rychle. Zkusím to. Vychovám si ho, ukážu mu, jak se to dělá. (Zní to perverzně? Možná trochu.. protiví se mi pojem ,,učitelka sexu", který mi předchozí věty evokují.)

Mojí přirozeností je provokovat muže. Dělám to ráda, umím to. Baví mě si s nimi hrát. Dohnat je do kouta a pak jim nedát, pokud nechci. Vyhrají jen Ti, kteří se nebojí, strhnou mě za sebou do kouta a udělají, co chtějí. Tak to bylo s muzikantem. S panem Há je to jiný. Snaží se mi dokázat, že je hodný muž. To bezpochyby taky je, ale já prostě nevím, jestli je to to, o co stojím.

Je čas to vzít do svých rukou a ukázat mu, kde začíná život..

,,Přišel jsem s nabídkou kvalitního sexu..."

16. ledna 2014 v 19:50 | Beáta |  Randím

Štípání bambusu. Poloha mléka a vody.

Dostala jsem kytku. Roztomilé. Strašně dlouho jsem žádnou nedostala a já ráda dostávám kytky. Opravdu. Přišel. Káva byla skvělá záminka a ještě lepší záminkou bylo, že mu potřebuji rozšířit obzory, co se týče české kinematografie. No, řekněte mi, kdo z Vás nezná Pelíšky? Perla české tragikomedie! Briskní černý humor zasazený do šedavě mlhavého období před srpnovou okupací v roce 68. Jeden z mála filmů, který mohu vidět zas a znova, a přece mě neomrzí. Tak to jsou Pelíšky, Ty musí znát každý!

Smějeme se, občas mám tendenci vysvětlovat souvislosti a pan Há. mě se zaujetím poslouchá. S ještě větším zaujetím mě však tiskne k sobě. Je to docela fajn. Je nám dobře. Občas mě letmo líbne na tvář, jindy si položí bradu na mé rameno, z něhož se zrovna, jakoby náhodou, sesunul můj smaragdově zelený svetřík. Miluju, když se někdo dotýká strništěm mé holé kůže. Vydržíme celý film.

,,Krásně voníš."
Jsem v rozpacích. Já nebývám v rozpacích, vždycky mám co říct.
Hladí mě a já klopím zrak.
,,Neříkej mi to," ozve se mé vzdorovité já. ,,Prostě mi to neříkej."
,,Musím."
Chutná mi sladce (nesnáším romantiku). Chutná..
Užíváme si jeden druhého. Neznáme se. Všechno je to jiné. Nové.
A pak.. když už to spěje přesně tam, kam chceme.. se na mě najednou s vážnou tváří podívá: ,,Počkej.. musím Ti něco říct."
,,Nemusíš, neříkej nic," s vidinou nějakých patetických romantických řečí se ho snažím zastavit.
,,Ne.. myslím, že musím. Já jsem totiž.. v této situaci poprvé. Možná mě budeš muset trochu vést."

Prosím?! Probírám se. Nechápu. Nerozumím. Koukám a nemluvím. Já totiž vážně nemám co říct. A v tu chvíli už na to najednou nemám chuť. Zachvacuje mě mírná panika. Jak je to možné? Je to vůbec možné? Vždyť.. Je starší než já. Vždyť už nejsme děti.

Nevím, jak se zachovat. Vybaví se mi jedna ze vzpomínek na gympl, kdy mě můj tehdejší kamarád žádal, abych se s ním vyspala. Jen tak, abych ho vedla, protože se mu líbí můj zadek a on ještě neměl holku. Byl se svými ustavičnými návrhy docela nechutný, bylo mi z něj blbě. Samozřejmě jsem ho odmítla.

Já prostě nemůžu. Nemůžu s panem Há spát. Stydím se za své vyděšené oči. Nejde to.
,,Možná.. promiň.. Víš.. já nevím, kdy přijde sestra ze školy. Nezlob se.." Ne nadarmo se říká: tonoucí se stébla chytá.

Ano. Žádné Duškovo štípání bambusu nebylo, vážení. Žádná poloha mléka a vody, jen uhašená touha a zmatek. Galantní, pohledný, mladý vysokoškolák, sportovec s hezkýma očima.. Proč nemlčel? Třeba by to nebylo skvělý. Ani jsem nepočítala s tím, že náš první společný sex bude dokonalý (co si budeme vykládat, jen trénink dělá mistry, a když se dva neznají nemusí to být excelentní hned). Ale ta informace mě nějak.. Zmátla.

Po dvou dnech jsem došla k domnění, že je vlastně roztomilé čekat a neodbýt si to ,,jen tak", hlavně aby to bylo v nějaký průměrný čas. Je to sice trochu zvláštní, ale na druhou stranu možná je to hodno obdivu. (Jen podotýkám, že můj první sex byl hezký a byl z lásky.)

Nevím, jestli mohu být jeho první. Nevím, jestli chci být něčí první. A ani se nepokoušejte psát mi: ,,jestli ho miluješ, tak.." Nevím, co k němu cítím.

Má rozvášněná živočišnost se rozplývá v plaché zmatenosti.
Nejsem to já..

P.S.: Možná to nechám jen tak plynout..
P.P.S.: Při psaní se mi vybavila ta příšerná píseň, v níž božský Kája zpívá ,,pojď, ukážu Ti cestu ráááááájem...", příšerná asociace. Dělá se mi mdlo.

Ukaž mi svou sbírku motýlů...

13. ledna 2014 v 21:21 | Beáta |  Randím
Tak jo, přeskočme pár ranďátek a pojďme na věc. Po měsíci plném roztomilých setkání (nesnáším roztomilé věci.. vůbec nejvíc nesnáším, když jsem rozotomilá já) jsem se jala pozvat pana Há k nám domů na kávu. Ne, mýlíte se. Žádné velké oficiální představování rodičům nebude, setkání to bude dopolední, při dobré džezvové kávě. Přemýšlím kolik mám doma motýlů. Cože?! Já nemám motýly! (zděšení) Mám jen jeden takový šátek posetý spoustou malých motýlků, kterým se dají zakrýt oči nebo zavázat ruce.. Taková je moje sbírka motýlů. Myslím však, že zítra bude ležet ve skříni. Pan Há je totiž opatrný. Stále nevím, jestli je to jen počáteční opatrnost nebo to souvisí s tou jeho romantikou (zkuste jít na sarkastickou, ironickou zkušenostmi zlomenou a zkaženou holku s romantikou.. cha, velmi pravděpodobně budete dlouho spávat sami).

Totiž k té romantice.. Představte si, že se setkáte s někým, kdo studuje technický obor, a projeví zájem o návštěvu galerie. Naprosto sám bez mé přechozí invence. Jo! Byla jsem z toho opravdu celá nakřivo (a myslím to dobře). Přiznávám, že mě to dostává. Dokonce mě rád poslouchá, když mluvím o umění (nebo se tak alespoň tváří a dokonce sám vznáší dotazy). Tak jsme šli na výstavu tvorby Jaromíra Funkeho. Šlo o komentovanou prohlídku, což jsem s radostí uvítala s vidinou toho, že nebudu muset mluvit já..

Nějak jsme se při přesouvání do dalších místností dostali k romantismu a romantice (aneb slovíčkaříme rádi).
,,Romantismus je hrozný umělecký směr.. To je samá nešťastná láska, jedinec proti společnosti, odvržený hrdina, ,,stromy nebo milenci před bouří".. Vadí mi to." lehce zaskočen na mě kouká a zpracovává informaci.
,,Počkej.. jako.. takže ani žádná romantika?" Napadá mě: ,,romantika je pro děcka", což je obdoba hlášky Bolka Polívky z Pelíšků - ,,šukání je pro děcka". Nicméně, měla bych být ještě chvíli slušné děvče...
,,Jak se to vezme.. Asi spíš ne. Chce to trošku adrenalinu, nemyslíš?" občas se umím i záhadně usmát, provokovat pohledem a pak ho zase rychle odvrátit. Vlastně to dělám docela často a dost mě to baví.

Nevím, jestli ho děsím nebo jestli se mu to líbí. Nejsem zvyklá na šíleně romantická gesta (nutno však přiznat, že když se k Vám někdo nakloní a řekne Vám do očí, že krásně voníte a že Vás cítí všude.. ehm.. jo, dobrý). Někdy ale potřebuju, aby si prostě vzal, co chce a jak to chce. Aby zkrotil moji divokost. Aby mě měl. (jasně, v mezích toho, že mi to není proti srsti.. vždyť to znáte). Zase cítit, jak mě někdo tak moc miluje, jak mě tiskne, jak chvíli nemohu samou rozkoší ani dýchat.. Mám pocit, že má strach na mě sáhnout. To nevydržím! Zároveň nechci být hned na začátku tou, co po něm skočí. (no, jo.. klasický ženský big problem)

Co když to tak zůstane? A co když nebudeme chtít přestat? (samozřejmě je lepší ta druhá varianta, trápné přemýšlet o tom..) Je káva a film dobrou záminkou pro první společný sex? Jaký bude? Chci se zbláznit.. A přitom mi stále není jasné, co k němu cítím. Potřebuju to vědět, když s ním budu spát?

Budeme spolu spát?

Jak jde o sex, opouští mě i ten můj sarkasmus.. a to je zlé... Už zítra.

Rande no. 1: Beáta se vrací

10. ledna 2014 v 15:20 | Beáta |  Randím
aneb

I loseři chodí randit.

Je to tak. Já, půl roku téměř nepolíbená (no, dobře dejme tomu, že polibky na uvítanou a na rozloučenou s bývalým, se fakt nepočítají.. a ten /božský!/ sex před čtvrt rokem taktéž ne), jsem se nechala ukecat a dne 12.12. jsem si vyšla s mladým mužem (- Há jako H.; H. jako hodný, o tom však později). Jak k tomu vůbec došlo? Sama si nejsem úplně jistá. Ve zkratce by se dalo říct, že jednoho dne přišel s partou přátel k nám do čajovny, kde pracuji, a já měla zkrátka svůj obvykle neobvyklý běžný den - co si budeme nalhávat, byla jsem ukecaná a rádoby vtipná, jako vždy, když mám potřebu nějakým způsobem se socializovat a zrovna jsem v práci. Když hosté hrají společenské vědomostní hry, možná byste jim neměli do hraní zasahovat, i přestože zkrátka znáte odpovědi na otázky, které oni zrovna nevědí.. Mohlo by se Vám pak stát, že po Vás pak někdo z hostů bude chtít třeba nějaký kontakt. A Vy mu ho nebudete chtít dát.

,,Máte to tady hezký, ta čokoláda byla skvělá a ten medovník úplně parádní.." taky jsem ho sama pekla, pomyslím si. ,,Nedala bys mi na sebe nějaký kontakt?" Eh, cože? Kontakt? Proč? Pro Tvé hezké oči?
,,No.. to nevím.. Musela bych si to rozmyslet. A na co bys ho vlastně potřeboval?" Ano, vskutku inteligentní odpověď, ještě lepší otázka.
,,Mohli bychom třeba někdy někam zajít. Na drink, kávu, čaj..." Hmmm, možná by to nebylo špatný. Ne! Proč bychom měli?!
,,Myslím, že kontakt na sebe nepotřebujeme. Třeba se tu ještě někdy potkáme." Rezolutní. Přece já nebudu dávat kontakt někomu, koho vidím prvně v životě.

Jenže pak člověk přijde domů a zjišťuje, že je to jiné než jindy. Že Vám to (do háje) vážně není úplně ukradené, tak jako vždy, když někoho odmítnete. Co se děje? Kam mizí má zatvrzelá představa o tom, jak se o sebe zvládnu postarat sama a nepotřebuju ke štěstí někoho, kdo mi bude v posteli zahřívat záda, nohy.. Někoho, kdo mě bude mít rád, pohladí mě, když mi bude blbě a pomiluje se semnou, když budeme mít chuť. Chytne mě za zadek a na chvíli se oba někde ztratíme. Eh.. Jo možná je fajn mít někoho takového, přiznávám.

Dobře. Odmítla jsem, míček je na mé straně. Ksichtkniha je mocná zbraň, a pokud dotyčný měl rezervaci u Vás v práci, znamená to, že Vy znáte jeho jméno. A tak ho prostě najdete a napíšete mu (velmi oduševnělý :-/) vzkaz o tom, jak mu na sebe zanecháváte kontakt jen proto, kdyby náhodou ještě někdy potřeboval rezervaci nebo třeba recept na medovník (haha). A on Vám napíše, že medovník, už dělal (cože?!), a že je to príma způsob, jak muž může potěšit ženu (AHA..). A nakonec o pár dní později spolu sedíte naproti sobě nad kofolou (přece nebudu na prvním randěti pít) a povídáte si o všech těch věcech, o kterých si lidé povídají, když se seznamují.

A zjišťujete, že je to fajn. A taky, že umíte být někdy vážně vtipní. A že nesedíte naproti někomu, kdo Vás chce jen dostat do postele. A to je na tom vůbec to nejlepší (i když na to máte sakra šílenou chuť). Nakonec Vás doprovodí až k domu, i přestože bydlí úplně na druhé straně města, a ikdyž ještě nevíte, jestli to chcete, dostanete polibek na rozloučenou (a vůbec ne špatnej, když si vezmete, že byl Váš první společný).

A teď vážně. Jsem loser, protože jsem nikdy nerandila. Ne v tom pravém slova smyslu, je to už 7 let, co jsem byla naposledy na rande s někým, koho neznám. A hele. Ono to vůbec nebylo úplně hloupé. A vlastně člověk nakonec zjistí, že je velmi příjemné poslechnout si, jak mu to sluší a jaké má charisma - za předpokladu, že to ten dotyčný umí dobře podat. A to se mu musí nechat, mladý pan Há to dělá fakt dobře. A možná mě přestává děsit i ten jeho normální věk (říká holka, která byla 5,5 roku s někým, kdo byl o.. dost.. starší).

Chcete vědět, jaké bylo druhé rande? A jaké to třetí? Čtvrté...? Myslím, že už mám co psát :). Třeba to, jak se ho denodenně snažím přesvědčit o svém přirozeném sarkasmu, což vůbec není tak skvělá vlastnost, a on mi na to říká: ,,Zbožňuji když mi říkáš všechny ty věci, kterých se mám na tobě obávat." A já mám v tu chvíli chuť ho zabít. A nebo zkrátka.. chuť začít ho mít ráda.

Good luck, tento rok bude nejspíš zajímavý.


P.S.: Příště něco o mých randěcích peripetiích, o lásce-nelásce a taky něco o tom, jak se mi hroutí svět a chvílemi zas vylétává do nebeských výšin. Jednoduše.. Příště zase něco o mně.

P.P.S.:
Mimochodem.. psát ,,na prvním randěti" je dost debilní. Ale možná právě proto to tak píšu.

P.P.P.S.: I need a sex and I don´t wanna be like a bitch. Jo. Blíží se mi zkoušky z angličtiny.