Únor 2014

Hodní chlapi a zlý holky?

9. února 2014 v 18:00 | Beáta |  Co mě vysírá?
Proč je pan Há panem Há? Jeden z Vás mě podnětně upozornil, že to označení dost připomíná Citovou prostitutku. Potřebuji světu sdělit, že se nikoho napodobit nesnažím (i když myslím, že to dotyčný návštěvník nijak zle nemyslel). Jako člověk svého oboru bych mohla začít dlouze básnit o napodobování, mimésis, o tom, jak bylo dříve téměř veškeré umění založeno o nápodobě a v průběhu věků se o tom vedou sáhodlouhé debaty, které se formují s rozšiřujícími se uměleckými styly a... blábla bla blábla bla...A bylo by to dost zbytečné, jelikož zde o nějakém umění mluvit nelze. Zde je adekvátní mluvit pouze o tom, že na napodobování jiných jsem příliš ,,hrdopyšná", a taky považuji nápodobu v tomto slova smyslu za slabost napodobitele, kterému patrně chybí vlastní nápady. Tedy ,napodobit rozhodně nebyl můj záměr.

Totiž, při psaní prvního článku, jehož hlavním aktérem byl právě pan Há, jsem se poměrně dlouhou dobu pozastavovala nad tím, jak bych jej měla pojmenovat. No, vlastním jménem fakt ne, pokud vezmu v úvahu věci, které sem o něm píšu, bylo by to ode mě nekorektní
(i když.. kdo by ty moje výlevy v propadlišti internetu četl, že..). Pan Há není žádný Hynek, není to ani Havel, Hanuš, Harold či Honimír Horymír a už vůbec ne Herbert. Pan Há je prostě pan (příliš) HODNÝ a mně se tento pseudonym zdál v ten moment mnohem vhodnější než například ,,Roztomilý", což na mě prostě působí mírně pedofilně. Ovšem ano, přípouštím, že jistá náhodná podobnost s Citovou prostitutkou tu je a já se případné další pokusím vyvarovat.. (díky za konstruktivní komentář Miloši, http://mish-mash.blog.cz/)

Ptáte se proč Hodný? Protože hodný je. A proč příliš hodný? Protože, co je moc, to je příliš. Nejsem žádná xantipa, ani (doufám) nafoukaný povýšenec, ale potřebuji partnera minimálně sobě rovného. Někoho, kdo mi všechno neodkýve jak nemocný osel, ale bude mít i svůj názor (nebo minimálně dovede obhájit, že je jeho názor stejný jako můj). Nemusí se mnou ve všem souhlasit, ale musí vědět proč. Odpověď ,,nemáš pravdu" prostě neberu, musím vědět proč ji nemám (především proto, abych dotyčnému mohla vysvětlit, že ji nemá on :D). Víte... Pan Há má vážně stále dost naivní pohled na svět a já mu to vlastně nevyčítám, ani nemohu. Jen zkrátka nedovedu přehlédnout všechny své životní starosti, zkušenosti, strasti, slasti a začít zase uvažovat jako on. A uvádět jej stále na ,,pravou míru" mě poněkud začíná unavovat
(ač on tvrdí, že mu to připadá hezké a roztomilé.. v ten moment vždy někde v koutku duše neskutečně zuřím). Taky je ve spoustě věcí nepřiměřeně infantilní, pořád by si hrál (stolní hry a piškvorky!!!) a vyžaduje nějakou zábavnou činost. Já tvrdím, že aby se dva bavili, občas stačí jen konverzovat, pokud mají o čem (obzvlášť, když jeden z nich je v práci). Ráda si občas zahraji nějakou stolní hru, karty nebo něco vědomostního.. Ale trávit tím podstatnou část společného času? Před sedmi lety bylo pozdě. Pořád se vodit za ručičku? Nepotřebuji to.. Neříkám, že vůbec, ale když mě někdo chytne za ruku i při jízdě ve vlaku.. Proč?

Má vzletná a bohémská povaha potřebuje někdy i uzemnit, aby neuletěla. Potřebují jí být nastaveny mantinely, aby měla pocit, že má s čím bojovat, že může zkoušet něco překročit. Nesnesu, když mě někdo mně protivným způsobem svazuje a omezuje, ale potřebuji, aby byl vztah živý.. Přecitlivělý chlap, který je ze všeho na větvi a neustále se rozplývá tak, až mu po bradě teče vanilková zmrzlina
(nebo mléko), mi asi opravdu nestačí. Pořád čekám, že se to změní. Že se objeví dostatek společných zajímavých témat, ke kterým máme oba na dostatečné úrovni, co říct (s muzikantem si mám vždycky, co říct.. a hlavně mi s Há neskutečně chybí dostatek rozhovorů o hudbě, knihách, filmech.. zná pár věci z mainstreamu a jinak nic. A já nesnáším vést monology). Že se naučí vodit mě vedle sebe jako ženu a ne jako plyšovýho medvěda (dobře, jak se podává rámě jsem jej už naučila.. poněkud mě zarazilo, když se mě snažil chytit naopak, jako bych měla koule v kalhotech chlap byla já.. ). Že mi podá a podrží kabát, když odcházíme z podniku (je divné, že jsem na to zvyklá a přijde mi to normální?). Že se přestane tvářit jako nejlepší student pod sluncem (je to hezký, ale tohle mi fakt neučaruje), navíc když jím tak úplně není. A hlavně ať se mě po sexu proboha neptá, jestli bych chtěla bydlet v domě nebo v paneláku. Sakra, co je to za otázku? To je jak když se po tom ženská zeptá: ,,miláčku, a jak tomu budeme říkat, až se to narodí?".

My dva spolu přece nechodíme. Jen se začínám bát, že to možná nepochopil.

P.S.: Prý bychom si měli promluvit, že by konečně nějaká vzpurná iniciativa? Taky mu potřebuji pár věcí říct.. V úterý se uvidíme.


Obludárium dnešních dnů

8. února 2014 v 20:33 | Beáta |  Proč nerandím
aneb

Popelka má problém


Kdybych se jmenovala Nikola, zpívala bych si s Muchou: Nikolo, Nikolo, Nikolo, cos včera pila, že je ti tak blbě.. jak dyby mama ti neřikala-a-a-a... Jenže já nejsem Nikola a není mi blbě z chlastu. Považuji to za zásadní neshodu. Nezpívám.

Někdy nám prostě bývá blbě, aniž bychom se přesytili alkoholu nebo něco špatného snědli... Tak nějak jinak blbě. Svírá nás u srdce, je nám těžko u žaludku, pálí nás oči a chce se nám plakat. Anebo taky ne. Místo pláče se nám ta tíha přesune do hrdla a dusí nás. Jsme plni hněvu a rozhořčení nad nespravedlností života, který nás uvrhnul do těch sraček... Chceme řvát, ale nemůžeme. Abychom se nějakým způsobem odlišli od toho davu sebelítostivých pozérů, v hlavě nám palčivě bliká rudá kontrolka s heslem: ,,za všechno si můžeme sami".


Pryč odtud...

V úterý jsem měla nějaké vyřizování v naší moravské metropoli. Bylo nutné navštívit všechny mně dostupné knihovny a archívy, kvůli mé (stále nenapsané) bakálářské práci, a při té příležitosti jsem se zastavila v obchodě s tanečními potřebami a pořídila si své první taneční boty (vydržte, vysvětlím později). Pokračujme lehce zvesela. Víte, jsem student humanitního oboru, nestydím se za to, na druhou stranu je třeba říct: ano, existuje spousta divných oborů, které se studují na Filozofické či Fakultě sociálních studií. Jsem poměrně otevřený člověk, který je pro každou legraci, pro každou blbost a miluje zvrácenosti, které jdou proti mainstreamu (ovšem ne za každou cenu... takové snahy totiž často hraničí s trapností). Mimo jiné jsem včera měla cestu právě i do knihovny Fakulty sociálních studií. Vyřídila jsem potřebné a jala se pokračovat dále... Ve svém obvyklém spěchu jsem tedy vyběhla z budovy a snažila se za sebou zavřít ohromné dveře. Hmm.. Nešlo to.

,,Slečno! Kašlete na to.. To se udělá samo. Přece všechno se udělá samo, když to neuděláme my." Před vchodem stáli dva týpci (vážení, tento výraz vážně nesnáším, ale oni to byli fakt týpci) s béžovou cestovní taškou na kolečkách. Lehce omluvně se pousměju a vydám se na cestu dál.

,,Počkejte, počkejte.. Mohla byste na chvíli za námi...?" V duchu si pomyslím něco o studentech FSS a jejich sociálních výzkumech a napadá mě: uteč!, ale mám poměrně dobrou náladu a oba ti týpci vypadají spíš jako dva kámoši na tripu se zavazadlem plným trávy (nebo přinejmenším s plnými kapsami), než jako zarytí sociální výzkumníci. A tak proč ne, zastavím se.

,,Copak byste potřebovali, hoši?" Nevím proč, neodpustím si svůj pověstný výraz s jemně zvednutým obočím a mírným úsměvem. Chytnou se oba a začnou švitořit něco o tom, že ukončili studium, opouštějí byt a tak vyklidili všechny flašky od piva, nacpali je do kufru a teď se lidí ptají, kolik jich tam mají a kolik za to dostanou v obchodě... A pak taky něco o tom, že jsem fakt koc (to přecházím s ledovým klidem, stejně jim moc nevěřím, jelikož vypadají, že to už dnes řekli minimálně každé druhé, která vyšla z fakulty). Hodím nějaký tip, chvíli se ještě navzájem popichujeme nad nesmrtelností chrousta a pak se s omluvou, že fakt spěchám, vytratím. Byli vtipní, docela. Jen fakt nevím, jestli našli někoho, kdo si tipnul správně.

V obchodě s tanečními potřebami se pobavíme společně se slečnou prodavačkou nad mojí nožkou alá Popelka.. Svedeme ukrutný boj v podobě hledání te správné botičky, která by měla kvůli tanci dokonale sedět. ,,Slečno, vy byste potřebovala tak 1,5, ale tu nevedeme.. Tu snad nevedou nikde. Vy jste vážně jak Popelka." Úpěnlivě vymýšlí a hledá, je ze mně nejspíš malinko nešťastná. Nakonec však najde dvě botky ve velikosti 33. U jedněch mi jsou lehce volnější pásky na nártu, u druhých mi přebývá lehce přes půl centimetru v délce. Tedy dva páry, dva problémy - první ještě povolí a bota pak nebude pevná, u druhých mi bude při tanci přečuhující kousek boty překážet. Zkouším, přemýšlím, nemohu se rozhodnout..

,,A jak to, prosím, vychází cenově?"
,,No, ty užší s přezkami jsou za 1889 Kč a ty s volnějšími pásky jsou za 2800 Kč.. Já bych vám ale přece jen doporučovala spíš ty, které vám jsou pevnější, i přestože vám v nich kousek chybí do délky.." Uff.. Nasucho polknu, nicméně je rozhodnuto. Beru pevnější, byť o kousek delší, ale ,,levnější" (no, ony téměř dva litry nejsou úplně zadarmo,že). Slečna má nejspíš pravdu, je lepší když bota bude za každou cenu pevná.. Na ten kousíček podrážky navíc, si zkrátka budu dávat pozor, abych se nepřerazila (haha, stejně mě to s největší pravděpodobností čeká...). Navíc, jsem zvyklá na mnohem větší boty, jelikož v normálním obchodě takto malé neseženu, tudíž by to neměl být takový problém..

Mám radost, mám taneční boty, myslím to vážně. Konečně si začnu plnit sen, který jsem si nikdy nesplnila. Překonala jsem zbytečný strach a obsesivní pocit, že se neumím hýbat do rytmu.. Víc si věřím a vím, že to půjde. (aspoň tohle snad půjde) Samozřejmě je třeba začít od samého počátku. Víte, budeme chodit s panem Há do tanečních. Začínáme v úterý, jsem neskutečně zvědavá... Ale ačkoliv jsem tam ještě nebyla a ani nevím, jak to s námi bude dál, už teď vím, že u tance pravděpodobně zůstanu. Ráda bych se vypracovala. Tak nějak tuším, že po těchto lekcích budu pokračovat dál, ať už s Há nebo bez něj. Po základu bych se ráda věnovala latině.. Neskutečně mě to láká a mám pocit, že ty taneční prvky přesně vystihují moji živočišnost - moji potřebu být milována, milovat, provokovat, dráždit, svádět, žít.. dávat naději a kousat. Těším se na to.

Po vyřízení všech potřebností jsem počkala na smluveném místě na muzikanta. Jel do studia nahrávat a měl cestu přes naše město, tak jsme byli domluvení, že mě vezme. Po spoustě nevinných schůzek u kávy, sebezapření a odmítání, mám zase chuť se na něj vrhnout. Šílenou... Jako bych se předchozí zkušeností s Kamarádem ujistila, že jsem schopná dostat všechno, co chci, a zaroveň jsem schopná to kdykoliv zastavit (jo... to víte, že to byl průser a nezbavuju se zodpovědnosti.. zraňuje mě to, sráží mě to a zároveň jakýmsi nepochopitelným způsobem posiluje). Nenuceně konverzujeme, jako vždycky, jako staří dobří přátelé. Nebo jako bývalí milenci? Já nevím, je v tom rozdíl? Voní. Někdy mám pocit, že bych jeho přítomnost rozeznala kdykoliv a kdekoliv jen podle vůně. Nechám se odvézt až na roh naší ulice. Na rozloučenou se líbáme stále, ale jen tak přátelsky, znáte to. Není na tom nic divného. Ale já mám dnes prostě chuť. Chvíli posečkám u jeho horkých rtů, pak vezmu jeho spodní ret do svých a něžně jej zkousnu. Vím, že ho to bere. Dva polibky plné vášně.. Chce víc. Ukazováčkem mu obkroužím ušní boltec. Uchopím jeho ruku a vedu ji po svém stehně pod sukni výš.. a výš.. (no, dobře, zas tak vysoko ne.. mé stehno je spíš takové stehýnko, co se délky týče). Tak moc blízko. A pak, přesně ve chvíli, kdy je zaručeně připraven na všechno.. Odcházím. Jsem potvora.

Rozdráždit, rozvášnit, vzrušit a odejít. Alter ego mých dnešních dnů. Ptám se, proč vlastně? Proč dávat ochutnat z pokrmu, který nebude podáván celý? Pro ten drobný zlomek okamžiku, kdy si připadám žádaná? Pro tu mikrosetinovou chvíli, kdy mě někdo potřebuje proto, aby mohl být na chvíli šťastný? Já nevím.
Odcházet jako nedosažitelná královna nakonec není nic moc.

P.S.: Ano, i Popelka může být mrcha.
P.P.S.: Pan Há se snaží. Já jsem mrtvý brouk. Týden jsme se neviděli, topím se v učení a práci. Nebo se prostě možná jen nechci topit v jeho zamilovávajících se očích. Mé oči jsou prázdné.
P.P.P.S.: Taky Vám tu tak chybí možnost odsadit první řádek? Ne? Mně teda jo.

Morální kocovina

2. února 2014 v 23:59 | Beáta |  Proč nerandím
Že je má životní situace lehce na hovno, netřeba připomínat. Stále nejsem tak úplně srdečně srovnaná s tím, že jsem odešla od pana muzikanta, protože mi tak můj rozum velel (nechápu, proč takovou dobu dělal, že neexistuje.. totiž rozum, ne pan muzikant). Aktuálně řeším, kde budu bydlet, protože doma už to nejde (rozvod rodičů, a tak..), taky přemýšlím o tom, co s panem Há, kterého poněkud nemohu zasvětit do své celkové životní situace (proč mu kazit pohádkový svět, když stejně nevím, jestli s ním chci být..).. A navíc, mám trošku pocit, že když už mu stejně něco povím, nechápe mě, protože žije v krásném světě za d u h o u. Taky řeším, jak dostudovat s prací na plný úvazek, abych měla na bydlení a na jídlo.. Chápejte..

Totiž abych se konečně dostala k jádru věci: normálně moc nepiju, respektive běžně znám svoji míru a prostě se nestřískám jak pes. Nicméně.. Mám všech těch sraček po krk, a i přes svoji zarytou snahu být sluníčková a neposrat se z toho (což se vlastně ve výsledku rovná mé nehorázné libosti v sarkasmu), mě napadlo: ,,jo, potřebuju se opít!". A tak jsme s mým milým kamarádem Dé vymysleli filmový večer u něj doma, jelikož měl mít volný dům. Přátelé, dobrý film, dobré pití... Vlastně jsme se tak nějak obecně shodli na tom, že se potřebujem opít všichni. A tak proč ne.. Navrhla jsem Samotáře - je to prostě boží film a někteří z nás ho neznali, což se mi zdálo jako hřích. Nejdřív jsme se příjemně bavili plynulým opatrným pitím a neřízenou konverzací (jsme divocí, stále máme o čem mluvit a stále se něčemu smějeme.. většinou mým blbým kecům a tak..). Posléze došlo i na ten film.

,,Masáž! Slíbila jsi mi masáž!" apeluji na Andělskou (ona totiž Andělská má strašně krásný oči, a když se s nima na někoho podívá, dokáže z něj vždímat i to, co neteče.. tak jí prostě říkáme Andělská mrcha) a v již mírně uvolněné náladě shazuji tričko a nastavuji jí svá záda. Je to příjemný, to víte že jo. Za chvíli letí moje podprsenka se slovy ,,Koukejte se sakra na ten film.. dopředu!" přes celý obývák.. Ne, nesěděla jsem tam jen tak. Pochopitelně jsem si tiskla svléknuté triko na prsou, přece nejsem žádná hej-počkej... Po masáži jsem si uzmula velké triko přítele Dé a s podprdou jsem se už neobtěžovala. Prostě jako doma.

Nastal čas oplatit Andělské chvíle slasti. Víte, s Andělskou je to těžký. I přestože vždycky dostane, co chce, zatím neměla moc štěstí na chlapy. Je atraktivní a má neskutečnej sex-apeal. Není pro ni problém dostat, koho chce. Problém má spíš s ,,přírodním výběrem". To je právě ono - ten pocit, že s ,,moc hodným" se bude nudit (ten máme společnej). A tak si prostě začne vždycky s nějakým učiněným hazlíkem a pak se diví, jakej je a že ho nepředělá. Ve své životní nasranosti jsme se shodly, že na letošní studentský ples, který pořádá naše gymnázium, půjdeme spolu coby pár (o tom, že si pan Há ještě do tohoto pátku myslel, že tam jdeme spolu.. a taky že má zase pocit, že spolu chodíme.. o tom si budeme povídat jindy). Za chvíli jsem cítila, jak mi taje pod rukama. Jsme si dost podobný, vím kam mám sáhnout, aby jí bylo dobře (stále mluvím o masáži zad)...

Během dvou hodin jsme byli všichni pěkně rozpumprdlíkovaní. Někteří maraskou (jakási pálenka ze Zagrebu nebo odkud..). Jiní masáží a tak vůbec.. Ovšem Andělskou popadl studijní amok a odmítla s námi přespat se slovy: ,,já se budu hned ráno učit" (což jí nikdo nevěřil, přirozeně). A tak tedy byla odvezena svou sestrou a jejím přítelem domů.

Totálně se ztřískat nám trvalo asi další půlhodiny. Ztratila jsem pojem o časoprostoru a navštívila ta místa, o kterých se nemluví.. Pak jsem asi tak čtvrt hodiny stála na zápraží a dýchala čerstvý vzduch s vidinou okamžitého zlepšení mého stavu, které se však nedostavovalo. Pouze jsem si hodila jedno čelíčko o vchodové dveře a tím se mi fakt neulevilo. Venku - 5 °C a zmrzlý nohy (ty moje, samozřejmě). Přítel Dé mi donesl peřinu a uložil mě na gauč, přičemž mě pečlivě přikryl.

- Jedna a půl hodiny klinické smrti projevované spánkem. -

Procitla jsem jako znovuzrozená a zjistila jsem, že Dé mě mezitím následoval v mém stavu (další tři hodiny jsme ho neviděli). Popadla mě filozofická. Opilost je príma, když Vám přestane být blbě. Zbyli jsme tři. Mé žvatlající já, Pianistka a Kamarád (prostě kamarád). Mé neovladatelně užvaněné já mlelo něco o tom, že neví, jestli chce být s panem Há, přičemž mě Kamarád s jemně postiženou schopností artikulace přesvědčoval: ,,vyser se na toho starýho pitomce a buď s tím mladým, ne? To, co neumí, se naučí.. dospěje.." A z druhé strany Pianistka: ,,vole, ser na něho. Je to debil, ten muzikant" (ona s ním totiž hraje v kapele, do níž jsem ji vlastně dostala já, to aby Vaše informace byly ucelené..).. Přes jejich veškeré rady do života, které jsem si příliš nehodlala vzít k srdci, jsme se nakonec naštěstí dostali i k jiným tématům. Jako třeba téma ,,je mi zima", při němž jsme si všichni tři zalezli pod peřinu a bylo nám teplo (jak sprosté prosté..).

Nakonec se vrátil přítel Dé, značně vyčerpán svým bojem s opileckou chorobou padl do křesla a dal se do spánku. Pianistka našla postel v jiným pokoji a já s Kamarádem zůstala na gauči. V našem úzkém kruhu přátel nemáme nějaký problémy s dotýkáním se - často se objímáme, když se vítáme/loučíme, běžně se na soukromých akcích masírujeme a není v tom nic sexuálního.. To jen abyste věděli. Ležel mi v nohách, prostě jsme tak nějak usnuli - já na kratším kousku ,,elkové" sedačky a on na tom delším hlavou ke mně. Má velký ruce, prostě je to velkej chlap 190 cm a já malá myš 155 cm. Jen si tak přehodil ruku přes moje nahé nohy a pokračoval v polospánku.
Nic dvinýho.

Zavrtím se. Zavrtím se ještě jednou a po chvíli cítím, jak mi jeho ruka hladí nohy. Lýtka, šimrá.. Je něžnej.. občas mě spontánně stiskne. S takovým tím příslibem něčeho lepšího, než je jen jemné dětské šátrání. Vy víte. Líbí se mi to. Jsem citlivka na nohy. Netrvá to dlouho a začínám mu nahrávat, špičkou chodidla mapuji terén. Hladím ho po hrudi, níž nedosáhnu. Chytne mi chodidlo, políbí jej.. za chvíli cítím jeho zuby, jazyk.. jeho ústa laskající jeden prstík za druhým a druhá ruka šmátrající výš a výš.. Chvíli se bráním. Stisknu stehna a uvězním tak jeho teplou dlaň. Jenže dlouho to nevydržím, cítím jak jsem mokrá, cítím jeho ruku. Koušu se do zápěstí. Hlavně potichu, naproti na křesle spí náš přítel Dé. Kamarád se přesunul na ,moji´část gauče. Tiskne se ke mně zezadu. Kouše mě, ale jen tak.. trochu. Silou si mě přitáhne, co nejblíž to jde. Voníme si a já jsem na pokraji zbláznění... Cítím ho. Rozepíná si kalhoty, co nejrychleji může a... v tu chvíli mizí má opilecká benevolentnost. Sakra! To ne! Prchám pryč, ačkoliv nechci.

Odbíhám na chodbu a usedám na studenou zem.. Dostavuje se nekonečný pocit zoufalství. Nenávidím se. On je totiž ten můj Kamarád přítel mojí Milé, která ten večer nemohla dorazit, proto přijel sám. Mojí Milé, se kterou jsme svého času byly snad nejlepší kamarádky /nebo jak se to tak říká/. Všechno ve mně křičí. Já, černočerná neprůhledná tma a zbytek smutné rozkoše. Přichází Kamarád: ,,Beáto, jsi v pohodě?". Mlčím.. Chci řvát a nemůžu. ,,Promiň.."

Po nějakým čase se vrátím (ve chvíli kdy zjišťuji, že mám totálně zmrzlý zadek od dlažby a tak..). Stočím se do co nejvzdálenějšího kousku pohovky a dělám, že neexistuju. Radši bych vážně neexistovala. A nejhorší na tom je, že vím, že má Milá se s ním možná chce po pěti letech rozejít, protože po půlročním studijním pobytu v zahraničí zjistila, že takhle vůbec žít nechce.. A i přesto, je to ode mě sprostý, nechutný a podrazácký, i když jsem to stopla skoro včas. Nějak ten ranní zbytek noci probdím do úplného rána a s omluvou, že strašně spěchám, se co nejrychleji vytratím, a to bez jediného pohledu na Kamaráda. Bez pohledu.. Nemůžu se totiž podívat ani na sebe, natož na něj.

P.S.: Po dvou dnech mu píši. Omlouvám se a ptám se, zda jsme v pohodě. On se omlouvá mně. Nemám si nic vyčítat (to já ale neumím)... Taky má obrovskou morální kocovinu.

P.P.S.: Zdálo se mi, že mám těch potíží málo.. Tak jsem se ztřískala a jednu přidala, chápejte.