Morální kocovina

2. února 2014 v 23:59 | Beáta |  Proč nerandím
Že je má životní situace lehce na hovno, netřeba připomínat. Stále nejsem tak úplně srdečně srovnaná s tím, že jsem odešla od pana muzikanta, protože mi tak můj rozum velel (nechápu, proč takovou dobu dělal, že neexistuje.. totiž rozum, ne pan muzikant). Aktuálně řeším, kde budu bydlet, protože doma už to nejde (rozvod rodičů, a tak..), taky přemýšlím o tom, co s panem Há, kterého poněkud nemohu zasvětit do své celkové životní situace (proč mu kazit pohádkový svět, když stejně nevím, jestli s ním chci být..).. A navíc, mám trošku pocit, že když už mu stejně něco povím, nechápe mě, protože žije v krásném světě za d u h o u. Taky řeším, jak dostudovat s prací na plný úvazek, abych měla na bydlení a na jídlo.. Chápejte..

Totiž abych se konečně dostala k jádru věci: normálně moc nepiju, respektive běžně znám svoji míru a prostě se nestřískám jak pes. Nicméně.. Mám všech těch sraček po krk, a i přes svoji zarytou snahu být sluníčková a neposrat se z toho (což se vlastně ve výsledku rovná mé nehorázné libosti v sarkasmu), mě napadlo: ,,jo, potřebuju se opít!". A tak jsme s mým milým kamarádem Dé vymysleli filmový večer u něj doma, jelikož měl mít volný dům. Přátelé, dobrý film, dobré pití... Vlastně jsme se tak nějak obecně shodli na tom, že se potřebujem opít všichni. A tak proč ne.. Navrhla jsem Samotáře - je to prostě boží film a někteří z nás ho neznali, což se mi zdálo jako hřích. Nejdřív jsme se příjemně bavili plynulým opatrným pitím a neřízenou konverzací (jsme divocí, stále máme o čem mluvit a stále se něčemu smějeme.. většinou mým blbým kecům a tak..). Posléze došlo i na ten film.

,,Masáž! Slíbila jsi mi masáž!" apeluji na Andělskou (ona totiž Andělská má strašně krásný oči, a když se s nima na někoho podívá, dokáže z něj vždímat i to, co neteče.. tak jí prostě říkáme Andělská mrcha) a v již mírně uvolněné náladě shazuji tričko a nastavuji jí svá záda. Je to příjemný, to víte že jo. Za chvíli letí moje podprsenka se slovy ,,Koukejte se sakra na ten film.. dopředu!" přes celý obývák.. Ne, nesěděla jsem tam jen tak. Pochopitelně jsem si tiskla svléknuté triko na prsou, přece nejsem žádná hej-počkej... Po masáži jsem si uzmula velké triko přítele Dé a s podprdou jsem se už neobtěžovala. Prostě jako doma.

Nastal čas oplatit Andělské chvíle slasti. Víte, s Andělskou je to těžký. I přestože vždycky dostane, co chce, zatím neměla moc štěstí na chlapy. Je atraktivní a má neskutečnej sex-apeal. Není pro ni problém dostat, koho chce. Problém má spíš s ,,přírodním výběrem". To je právě ono - ten pocit, že s ,,moc hodným" se bude nudit (ten máme společnej). A tak si prostě začne vždycky s nějakým učiněným hazlíkem a pak se diví, jakej je a že ho nepředělá. Ve své životní nasranosti jsme se shodly, že na letošní studentský ples, který pořádá naše gymnázium, půjdeme spolu coby pár (o tom, že si pan Há ještě do tohoto pátku myslel, že tam jdeme spolu.. a taky že má zase pocit, že spolu chodíme.. o tom si budeme povídat jindy). Za chvíli jsem cítila, jak mi taje pod rukama. Jsme si dost podobný, vím kam mám sáhnout, aby jí bylo dobře (stále mluvím o masáži zad)...

Během dvou hodin jsme byli všichni pěkně rozpumprdlíkovaní. Někteří maraskou (jakási pálenka ze Zagrebu nebo odkud..). Jiní masáží a tak vůbec.. Ovšem Andělskou popadl studijní amok a odmítla s námi přespat se slovy: ,,já se budu hned ráno učit" (což jí nikdo nevěřil, přirozeně). A tak tedy byla odvezena svou sestrou a jejím přítelem domů.

Totálně se ztřískat nám trvalo asi další půlhodiny. Ztratila jsem pojem o časoprostoru a navštívila ta místa, o kterých se nemluví.. Pak jsem asi tak čtvrt hodiny stála na zápraží a dýchala čerstvý vzduch s vidinou okamžitého zlepšení mého stavu, které se však nedostavovalo. Pouze jsem si hodila jedno čelíčko o vchodové dveře a tím se mi fakt neulevilo. Venku - 5 °C a zmrzlý nohy (ty moje, samozřejmě). Přítel Dé mi donesl peřinu a uložil mě na gauč, přičemž mě pečlivě přikryl.

- Jedna a půl hodiny klinické smrti projevované spánkem. -

Procitla jsem jako znovuzrozená a zjistila jsem, že Dé mě mezitím následoval v mém stavu (další tři hodiny jsme ho neviděli). Popadla mě filozofická. Opilost je príma, když Vám přestane být blbě. Zbyli jsme tři. Mé žvatlající já, Pianistka a Kamarád (prostě kamarád). Mé neovladatelně užvaněné já mlelo něco o tom, že neví, jestli chce být s panem Há, přičemž mě Kamarád s jemně postiženou schopností artikulace přesvědčoval: ,,vyser se na toho starýho pitomce a buď s tím mladým, ne? To, co neumí, se naučí.. dospěje.." A z druhé strany Pianistka: ,,vole, ser na něho. Je to debil, ten muzikant" (ona s ním totiž hraje v kapele, do níž jsem ji vlastně dostala já, to aby Vaše informace byly ucelené..).. Přes jejich veškeré rady do života, které jsem si příliš nehodlala vzít k srdci, jsme se nakonec naštěstí dostali i k jiným tématům. Jako třeba téma ,,je mi zima", při němž jsme si všichni tři zalezli pod peřinu a bylo nám teplo (jak sprosté prosté..).

Nakonec se vrátil přítel Dé, značně vyčerpán svým bojem s opileckou chorobou padl do křesla a dal se do spánku. Pianistka našla postel v jiným pokoji a já s Kamarádem zůstala na gauči. V našem úzkém kruhu přátel nemáme nějaký problémy s dotýkáním se - často se objímáme, když se vítáme/loučíme, běžně se na soukromých akcích masírujeme a není v tom nic sexuálního.. To jen abyste věděli. Ležel mi v nohách, prostě jsme tak nějak usnuli - já na kratším kousku ,,elkové" sedačky a on na tom delším hlavou ke mně. Má velký ruce, prostě je to velkej chlap 190 cm a já malá myš 155 cm. Jen si tak přehodil ruku přes moje nahé nohy a pokračoval v polospánku.
Nic dvinýho.

Zavrtím se. Zavrtím se ještě jednou a po chvíli cítím, jak mi jeho ruka hladí nohy. Lýtka, šimrá.. Je něžnej.. občas mě spontánně stiskne. S takovým tím příslibem něčeho lepšího, než je jen jemné dětské šátrání. Vy víte. Líbí se mi to. Jsem citlivka na nohy. Netrvá to dlouho a začínám mu nahrávat, špičkou chodidla mapuji terén. Hladím ho po hrudi, níž nedosáhnu. Chytne mi chodidlo, políbí jej.. za chvíli cítím jeho zuby, jazyk.. jeho ústa laskající jeden prstík za druhým a druhá ruka šmátrající výš a výš.. Chvíli se bráním. Stisknu stehna a uvězním tak jeho teplou dlaň. Jenže dlouho to nevydržím, cítím jak jsem mokrá, cítím jeho ruku. Koušu se do zápěstí. Hlavně potichu, naproti na křesle spí náš přítel Dé. Kamarád se přesunul na ,moji´část gauče. Tiskne se ke mně zezadu. Kouše mě, ale jen tak.. trochu. Silou si mě přitáhne, co nejblíž to jde. Voníme si a já jsem na pokraji zbláznění... Cítím ho. Rozepíná si kalhoty, co nejrychleji může a... v tu chvíli mizí má opilecká benevolentnost. Sakra! To ne! Prchám pryč, ačkoliv nechci.

Odbíhám na chodbu a usedám na studenou zem.. Dostavuje se nekonečný pocit zoufalství. Nenávidím se. On je totiž ten můj Kamarád přítel mojí Milé, která ten večer nemohla dorazit, proto přijel sám. Mojí Milé, se kterou jsme svého času byly snad nejlepší kamarádky /nebo jak se to tak říká/. Všechno ve mně křičí. Já, černočerná neprůhledná tma a zbytek smutné rozkoše. Přichází Kamarád: ,,Beáto, jsi v pohodě?". Mlčím.. Chci řvát a nemůžu. ,,Promiň.."

Po nějakým čase se vrátím (ve chvíli kdy zjišťuji, že mám totálně zmrzlý zadek od dlažby a tak..). Stočím se do co nejvzdálenějšího kousku pohovky a dělám, že neexistuju. Radši bych vážně neexistovala. A nejhorší na tom je, že vím, že má Milá se s ním možná chce po pěti letech rozejít, protože po půlročním studijním pobytu v zahraničí zjistila, že takhle vůbec žít nechce.. A i přesto, je to ode mě sprostý, nechutný a podrazácký, i když jsem to stopla skoro včas. Nějak ten ranní zbytek noci probdím do úplného rána a s omluvou, že strašně spěchám, se co nejrychleji vytratím, a to bez jediného pohledu na Kamaráda. Bez pohledu.. Nemůžu se totiž podívat ani na sebe, natož na něj.

P.S.: Po dvou dnech mu píši. Omlouvám se a ptám se, zda jsme v pohodě. On se omlouvá mně. Nemám si nic vyčítat (to já ale neumím)... Taky má obrovskou morální kocovinu.

P.P.S.: Zdálo se mi, že mám těch potíží málo.. Tak jsem se ztřískala a jednu přidala, chápejte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 3. února 2014 v 7:19 | Reagovat

P.P.S. to dokonale vystihlo. :D Neboj se, tohle je naprosto normální, když už, tak pořádně.. Ale ona ta morální kocovina přejde, všechno se zase otupí a bude fajn. :)
..Musím říct, že píšeš čím dál líp. Tohle, to už je prostě, jak to říct.. Kam se hrabe trapných 50 shades.. :D Asi tak.. :D

2 pan Nedostižný pan Nedostižný | Web | 4. února 2014 v 12:44 | Reagovat

Je to strašně super, když se chtěj všichni opít (a nebo nechtěj) ale dobrá atmosféra je základ pro bezvadnej večer!
To je super, že ste takhle všichni blízko (...)
Booože !! Napínavější článek sem snad nečetl! Tvl, tys mu nedala? Smekám! Já bych se nechal ... nejspíš ( :/ )

3 Beáta Beáta | E-mail | Web | 4. února 2014 v 21:27 | Reagovat

[1]: Nepřej si znát můj názor na 50 shades.. Je to poměrně časté téma, o němž se bavíme s mojí kolegynní - ideálně v přeplněné šalině, kde je spousta zarytých čtenářek tohoto štěku.. Občas máme pocit, že nám jde o život, jakmile začneme mluvit o kýčovitém podání a nemožnosti utvoření čtenářovy intence :D.. Každopádně, až se budu psaním blížit tomuto, upalte mě!

[2]: Pane Nedostižný, ani bys nevěřil, jaké úsilí mě stálo, než se ve mně probudila ta poslední špetka mé soudnosti a čestného já.. A taky jak jsem notnou dobu bojovala s chtíčem, který mě terorizoval s oním úmyslem: ,,vrať se"... I když se na sebe nemůžu ani podívat, protože takový věci se kamarádkám nedělají, tak jsem na sebe trochu hrdá, protože jsem to nenechala dojít až do finále... Ani si nechci představovat, jak bych se asi cítila ;)... (ale člověk si stejně hraje s tou myšlenkou, jaký by to bylo.. a o to horší to je, když ví, že by to asi bylo.. ufff... hodně dobrý)

4 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 5. února 2014 v 14:55 | Reagovat

[3]: Já mám na 50 shades názor, který jsi dokonale potvrdila a totiž, že je na světě spousta "obyčejných blogerek", které píší tisíckrát líp! :D Fakt mě to neuchvátilo, spíš naopak.. Znechutilo mě to a zbylé díly jsem nebyla schopná ani přečíst.. Ale nad tím už jsem se jednou vztekala v recenzi, takže toho nechám. :D
Hlavně aby ty ses už netrápila.. :)

5 vypsanáholka vypsanáholka | Web | 5. února 2014 v 19:08 | Reagovat

Baví mě číst tvuj blog!

6 Ivet Ivet | Web | 6. února 2014 v 19:14 | Reagovat

Tak nádherně jsi rozehrála povídání o velkým chlapovi a malé myšce..., krásně se to četlo a najednou...prcháš pryč! Nečetla jsem dál, nechám konec na mé fantazii, můžu? :-)
Děkuji ti, že jsi navštívila můj blog a že se ti tam líbilo! :-)

7 Beáta Beáta | E-mail | Web | 6. února 2014 v 20:22 | Reagovat

[4]: ta recenze by mě zajímala.. Budu ji muset najít :).. (ano, ráda se v tém díle-nedíle sadomasochisticky hnípu)

[5]: To jsem ráda :)..

[6]: Ivet, jistěže můžeš.. Ono konec konců fantazie je mnohdy lepší a hezčí než skutečnost (a v tomto případě to platí obvzlášť). Také děkuji za návštěvu. Moc ráda se k Tobě budu vracet! :)

8 Elwin Elwin | E-mail | Web | 9. února 2014 v 13:23 | Reagovat

Tak určitě, problémů není nikdy dost, ze jo. Je potřeba nacházet nové a nové, protože ony ty starosti a problémy jsou taaaak lákavé :-D :-D :-D :-D

Tyjojo, jsem byla napnuta jak ksandy, upe jsem cekala, co bude s myskou a velkým chlapem. No jo. Kamarád a přítel kamarádky, to je těžký. Osobně jsem nezvladla ani to, když kamarádka spala s mým ex a ve výsledku mi to přiznal on, když ona milostivě udělila svolení *prska kolem oheň*
Lidi jsou (h)různí...

9 userka userka | E-mail | Web | 9. července 2015 v 16:24 | Reagovat

Ty jo, kdybych věděla, že se s ním stejně chce rozejít... nevím, nevím, jestli bych byla tak čestná jako ty.

10 Skoky Skoky | 30. prosince 2015 v 8:23 | Reagovat

Ahojky.. nějak nevěřím žes zdrhla :) .. nebylo to náhodou tak že jsi podlehla a pak vzala kramle ? ;) Popravdě se divím, když víš že stejně dostane kopačky a mezi nimi nic není, proč si to neužít..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama