Obludárium dnešních dnů

8. února 2014 v 20:33 | Beáta |  Proč nerandím
aneb

Popelka má problém


Kdybych se jmenovala Nikola, zpívala bych si s Muchou: Nikolo, Nikolo, Nikolo, cos včera pila, že je ti tak blbě.. jak dyby mama ti neřikala-a-a-a... Jenže já nejsem Nikola a není mi blbě z chlastu. Považuji to za zásadní neshodu. Nezpívám.

Někdy nám prostě bývá blbě, aniž bychom se přesytili alkoholu nebo něco špatného snědli... Tak nějak jinak blbě. Svírá nás u srdce, je nám těžko u žaludku, pálí nás oči a chce se nám plakat. Anebo taky ne. Místo pláče se nám ta tíha přesune do hrdla a dusí nás. Jsme plni hněvu a rozhořčení nad nespravedlností života, který nás uvrhnul do těch sraček... Chceme řvát, ale nemůžeme. Abychom se nějakým způsobem odlišli od toho davu sebelítostivých pozérů, v hlavě nám palčivě bliká rudá kontrolka s heslem: ,,za všechno si můžeme sami".


Pryč odtud...

V úterý jsem měla nějaké vyřizování v naší moravské metropoli. Bylo nutné navštívit všechny mně dostupné knihovny a archívy, kvůli mé (stále nenapsané) bakálářské práci, a při té příležitosti jsem se zastavila v obchodě s tanečními potřebami a pořídila si své první taneční boty (vydržte, vysvětlím později). Pokračujme lehce zvesela. Víte, jsem student humanitního oboru, nestydím se za to, na druhou stranu je třeba říct: ano, existuje spousta divných oborů, které se studují na Filozofické či Fakultě sociálních studií. Jsem poměrně otevřený člověk, který je pro každou legraci, pro každou blbost a miluje zvrácenosti, které jdou proti mainstreamu (ovšem ne za každou cenu... takové snahy totiž často hraničí s trapností). Mimo jiné jsem včera měla cestu právě i do knihovny Fakulty sociálních studií. Vyřídila jsem potřebné a jala se pokračovat dále... Ve svém obvyklém spěchu jsem tedy vyběhla z budovy a snažila se za sebou zavřít ohromné dveře. Hmm.. Nešlo to.

,,Slečno! Kašlete na to.. To se udělá samo. Přece všechno se udělá samo, když to neuděláme my." Před vchodem stáli dva týpci (vážení, tento výraz vážně nesnáším, ale oni to byli fakt týpci) s béžovou cestovní taškou na kolečkách. Lehce omluvně se pousměju a vydám se na cestu dál.

,,Počkejte, počkejte.. Mohla byste na chvíli za námi...?" V duchu si pomyslím něco o studentech FSS a jejich sociálních výzkumech a napadá mě: uteč!, ale mám poměrně dobrou náladu a oba ti týpci vypadají spíš jako dva kámoši na tripu se zavazadlem plným trávy (nebo přinejmenším s plnými kapsami), než jako zarytí sociální výzkumníci. A tak proč ne, zastavím se.

,,Copak byste potřebovali, hoši?" Nevím proč, neodpustím si svůj pověstný výraz s jemně zvednutým obočím a mírným úsměvem. Chytnou se oba a začnou švitořit něco o tom, že ukončili studium, opouštějí byt a tak vyklidili všechny flašky od piva, nacpali je do kufru a teď se lidí ptají, kolik jich tam mají a kolik za to dostanou v obchodě... A pak taky něco o tom, že jsem fakt koc (to přecházím s ledovým klidem, stejně jim moc nevěřím, jelikož vypadají, že to už dnes řekli minimálně každé druhé, která vyšla z fakulty). Hodím nějaký tip, chvíli se ještě navzájem popichujeme nad nesmrtelností chrousta a pak se s omluvou, že fakt spěchám, vytratím. Byli vtipní, docela. Jen fakt nevím, jestli našli někoho, kdo si tipnul správně.

V obchodě s tanečními potřebami se pobavíme společně se slečnou prodavačkou nad mojí nožkou alá Popelka.. Svedeme ukrutný boj v podobě hledání te správné botičky, která by měla kvůli tanci dokonale sedět. ,,Slečno, vy byste potřebovala tak 1,5, ale tu nevedeme.. Tu snad nevedou nikde. Vy jste vážně jak Popelka." Úpěnlivě vymýšlí a hledá, je ze mně nejspíš malinko nešťastná. Nakonec však najde dvě botky ve velikosti 33. U jedněch mi jsou lehce volnější pásky na nártu, u druhých mi přebývá lehce přes půl centimetru v délce. Tedy dva páry, dva problémy - první ještě povolí a bota pak nebude pevná, u druhých mi bude při tanci přečuhující kousek boty překážet. Zkouším, přemýšlím, nemohu se rozhodnout..

,,A jak to, prosím, vychází cenově?"
,,No, ty užší s přezkami jsou za 1889 Kč a ty s volnějšími pásky jsou za 2800 Kč.. Já bych vám ale přece jen doporučovala spíš ty, které vám jsou pevnější, i přestože vám v nich kousek chybí do délky.." Uff.. Nasucho polknu, nicméně je rozhodnuto. Beru pevnější, byť o kousek delší, ale ,,levnější" (no, ony téměř dva litry nejsou úplně zadarmo,že). Slečna má nejspíš pravdu, je lepší když bota bude za každou cenu pevná.. Na ten kousíček podrážky navíc, si zkrátka budu dávat pozor, abych se nepřerazila (haha, stejně mě to s největší pravděpodobností čeká...). Navíc, jsem zvyklá na mnohem větší boty, jelikož v normálním obchodě takto malé neseženu, tudíž by to neměl být takový problém..

Mám radost, mám taneční boty, myslím to vážně. Konečně si začnu plnit sen, který jsem si nikdy nesplnila. Překonala jsem zbytečný strach a obsesivní pocit, že se neumím hýbat do rytmu.. Víc si věřím a vím, že to půjde. (aspoň tohle snad půjde) Samozřejmě je třeba začít od samého počátku. Víte, budeme chodit s panem Há do tanečních. Začínáme v úterý, jsem neskutečně zvědavá... Ale ačkoliv jsem tam ještě nebyla a ani nevím, jak to s námi bude dál, už teď vím, že u tance pravděpodobně zůstanu. Ráda bych se vypracovala. Tak nějak tuším, že po těchto lekcích budu pokračovat dál, ať už s Há nebo bez něj. Po základu bych se ráda věnovala latině.. Neskutečně mě to láká a mám pocit, že ty taneční prvky přesně vystihují moji živočišnost - moji potřebu být milována, milovat, provokovat, dráždit, svádět, žít.. dávat naději a kousat. Těším se na to.

Po vyřízení všech potřebností jsem počkala na smluveném místě na muzikanta. Jel do studia nahrávat a měl cestu přes naše město, tak jsme byli domluvení, že mě vezme. Po spoustě nevinných schůzek u kávy, sebezapření a odmítání, mám zase chuť se na něj vrhnout. Šílenou... Jako bych se předchozí zkušeností s Kamarádem ujistila, že jsem schopná dostat všechno, co chci, a zaroveň jsem schopná to kdykoliv zastavit (jo... to víte, že to byl průser a nezbavuju se zodpovědnosti.. zraňuje mě to, sráží mě to a zároveň jakýmsi nepochopitelným způsobem posiluje). Nenuceně konverzujeme, jako vždycky, jako staří dobří přátelé. Nebo jako bývalí milenci? Já nevím, je v tom rozdíl? Voní. Někdy mám pocit, že bych jeho přítomnost rozeznala kdykoliv a kdekoliv jen podle vůně. Nechám se odvézt až na roh naší ulice. Na rozloučenou se líbáme stále, ale jen tak přátelsky, znáte to. Není na tom nic divného. Ale já mám dnes prostě chuť. Chvíli posečkám u jeho horkých rtů, pak vezmu jeho spodní ret do svých a něžně jej zkousnu. Vím, že ho to bere. Dva polibky plné vášně.. Chce víc. Ukazováčkem mu obkroužím ušní boltec. Uchopím jeho ruku a vedu ji po svém stehně pod sukni výš.. a výš.. (no, dobře, zas tak vysoko ne.. mé stehno je spíš takové stehýnko, co se délky týče). Tak moc blízko. A pak, přesně ve chvíli, kdy je zaručeně připraven na všechno.. Odcházím. Jsem potvora.

Rozdráždit, rozvášnit, vzrušit a odejít. Alter ego mých dnešních dnů. Ptám se, proč vlastně? Proč dávat ochutnat z pokrmu, který nebude podáván celý? Pro ten drobný zlomek okamžiku, kdy si připadám žádaná? Pro tu mikrosetinovou chvíli, kdy mě někdo potřebuje proto, aby mohl být na chvíli šťastný? Já nevím.
Odcházet jako nedosažitelná královna nakonec není nic moc.

P.S.: Ano, i Popelka může být mrcha.
P.P.S.: Pan Há se snaží. Já jsem mrtvý brouk. Týden jsme se neviděli, topím se v učení a práci. Nebo se prostě možná jen nechci topit v jeho zamilovávajících se očích. Mé oči jsou prázdné.
P.P.P.S.: Taky Vám tu tak chybí možnost odsadit první řádek? Ne? Mně teda jo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 8. února 2014 v 23:47 | Reagovat

Jo, taneční boty nejsou vůbec levná záležitost. :/ Ale s tím tancem ti fandím. :) Ty pocity, co tu popisuješ, tak půjdou krásně vyjádřit.. Latina je na to jak dělaná. :)

2 Elwin Elwin | E-mail | Web | 9. února 2014 v 9:11 | Reagovat

Myslím, ze rytmus a já je něco jako pavouk a půvabný :-D každopádně si to užij a informuj, jsem zvědavá, jako správný stalker :-D ale jako cena mě docela vyděsila.
Taky hlásím, ze humanitní student a taky hlásím, ze bakalarka není :-D akorát už jsou statnice no.
Ty ale tohle provokování je fajn...jen někdy. Ta touha v jeho očích...jak opojne.. :-)
Mimohodem tak malá noha je hřích! Mám 41 :-D

3 Andy Andy | E-mail | Web | 9. února 2014 v 13:28 | Reagovat

Pánii, jak je možný,že máš takovou nožičku??
Anywayss, hůů, nejsem jediná co zjistila, že uši jsou vážně úžasným způsobem jak kluka navnadit, spousta z nich to ještě neví, ale uši jsou zkrátka parádní způsob, jak ze sebe udělat dravou kočičku, tim, že ho něžne hryzneme, strašně se mi líbí, jak jsou pak bezmocní,aah.
Anyways, budu ti držet palce, ať se daří  v tomhle škádlení, a v tom být mrtvý brouk? Čert ví, zkrátka ti budu držet palce na to, na co si přeješ :D

4 Melissa Melissa | Web | 11. února 2014 v 13:26 | Reagovat

Líbí se mi jaká seš mrcha-sorry:)Taky dovedu být vůči chlapům taková-někdy si ani nic jiného nezaslouží:)

5 userka userka | E-mail | Web | 12. července 2015 v 11:11 | Reagovat

:D tohle hraní miluju, ale mužů je mi pak líto. Někdy ale nalákají oni mě, pak trpím a mám to za to.
Ex měl taky hrozně rád cucání a další hraní s jeho ušním lalůčkem. Já žádný takový místo nemám (nebo ho ještě nikdo neobjevil?), tak je mi to líto.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama