Březen 2014

Nedostatečná erekce, ženská impotence a jaro

16. března 2014 v 20:57 | Beáta |  Proč nerandím
Za poslední měsíc mi přišlo tolik mailů ohledně nabídky preparátů na zlepšení erekce, že si začínám připadat imponentní. Ne, že by mi mělo co měknout a tudíž jsem pociťovala nutnou potřebu, aby to ztuhlo (ááách.. ale fuj, nebuď vulgární, Beáto!).. Naopak. Například moje hlava se zdá být čím dál tím víc natvrdlejší. Takže netřeba žádných pilulek. Na druhou stranu.. Možná je lepší, když jste natvrdlí, než když Vám mozek měkne, takže taky dobře.

Jednu ospalou sobotu jsem dostala šílenou chuť vypadnout mezi lidi a bavit se. Klidně se i opít, jako to zvíře, ale hlavně se bavit. Nepřemýšlet nad ubohostí mých všedních dní, ani nad tím, že jsem nadržená jak ježek (cože?!), můžu pořád a nepotřebuju k tomu žádný pilulky... Ovšem něco k tomu přece jen potřebuji, a to sakra schopnýho chlapa, což se ovšem zdá být větším problémem, než sehnání těch pilulek, co je nepotřebuji... (to jsem zase vtipná teda..)

Rozeslala jsem tedy do světa pár zpráv: ,,Kdo jde se mnou dnes pít? 20:30 budu v *****!" Chvíli se nic nedělo.. Po půl hodině jsem už příliš nedoufala, že se někdo přidá - aneb, začněte plánovat večerní program o půl sedmé.. Náhle se však začaly vířit vody! Přítel Dé mi hned hlásil: budu tam! Stejně tak, jako se najednou ozval můj drahý Kyblík s Fany a ta hned dodala, že zavolá Filosofce. Okamžitě jsem ožila.

Přítele Dé už znáte, nicméně, abyste byli v obraze, je třeba představit Vám i ostatní. Kyblík je můj dlouholetý kamarád. Od školky jsme spolu chodili do různých vzdělávacích zařízení a střídavě jsme spolu sdíleli stejnou lavici - zejména na základce a poté na gymnáziu v hodinách angličtiny. My se spolu totiž rádi pícháme. Ne, vážně.. Mohlo by se zdát, že na mě opět leze jaro (jako ostatně celý rok), ale není tomu tak. Právě v oněch hodinách angličtiny jsme se rádi lišácky píchali prsty mezi žebra, vždy ve chvíli, kdy to ten druhý nejméně čekal. Hrdě a hlasitě to proklamujeme všude, kde se spolu objevíme, a hlavně tam, kde lidé nemají ani páru o čem mluvíme..
Fany je Kyblíkova přítelkyně, která taky chodila k nám na gympl, jen o rok níž. Já osobně jsem ji poznala v dramaťáku, tuším, a už je to taky nějaký ten pátek (asi šest let). Je to skvělá holka, která člověka dovede podržet a podpořit, když to opravdu potřebuje. A taky je tak nějak.. Zkrátka ohnivá. Vždy když se spolu opijeme, mluvíme o tom, jak se spolu jednou pomilujem.. Zatím jsme neměly opravdovou příležitost, vrchol našeho tělesného spojení bylo několik dechberoucích vzájemných masáží v podnapilém stavu. Razím heslo, že zkusit se má všechno (ne za každou cenu, samozřejmě).
A Filosofka? To je kapitola sama o sobě.. Známe se spíš ze společných cest vlakem do školy a z různých náhodných příležitostných setkání. Je to šíleně ztřeštěná holka, sympatické nížky (jo, je asi tak stejně prťavá, jako já) a ukázkově potvrzuje glosu: ,,vidět ji není, za to slyšet je ji všude!"... A mimochodem, právě ona byla nějakou nepochopitelnou náhodou předešlou přítelkyní pana Há. Totiž.. Znáte to. On si myslel, že je jeho přítelkyní, ona si to nemyslela (stejně jako já) a vlastně ani nedošli na onu úroveň ,,máme spolu sex". Což jí možná i lehce závidím, jelikož zkusit se má sice všechno, ale tak nějak zpětně přicházím na to, že tohle jsem možná ani zažít nechtěla (sorry, pane Há).

Někdy se mi stává, že čas běží rychleji než já. Nevím, jestli je to tím, že mám krátké nohy, nebo se mi prostě jen vždy sejde naráz deset děsně nutných věcí, které jsou třeba splnit. ,,Nevadí. Prostě přijdu trochu později." Jak se dalo očekávat, pan Dé už deset minut nervózně seděl za stolem a šátral po kapsách hledajích telefon, aby mi mohl zavolat a náležitě mě sprdnout, nýbrž jdu zase pozdě. Jeho pokusy jsem utnula v zárodku svým překotným příchodem, hlásíc, že Fany a Kyblík přijdou později, a tím pádem nejspíš i Filosofka. Džus s vodkou je dobrá volba pro začátek nevinně tvářícího se večera, při němž budete pravděpodobně jen chvíli sedět u stolu s přáteli při nenucené volně plynoucí konverzaci. Džus s vodkou je dobrý zejména i ve chvíli, kdy Vás popadne chuť na něco sladkého.

Po chvíli opravdu dorazili všichni tři. Máme se rádi a někdy kolem toho velmi okatě děláme rozruch. Rozumějte tomu jednoduše: objímačka a halasné vzájemné vítání. Vzpomněla jsem si na svoji nepříliš se vzdouvající peněženku a rozhodla se, že budu dál pokračovat rozlívaným vínem. Zeleným veltlínem jsem ještě nikdy nic nezkazila, navíc je to poměrně jemné víno. Žiju na okraji vinařské oblasti, tudíž se mi u nás nikdy nestalo, že by si v některém z podniků dovolili rozlévat nějaké šizené nebo prostě jednoduše hnusné víno, tedy bez obav. Příjemně jsme se bavili, leč zprvu lehce nesměle. Fany chvílemi přes tvář přebíhaly nějaké chmury spojené s jejím momentálním neúspěchem ve studiu, Filosofka zas měla nějakou křeč a nutně potřebovala každých deset sekund civět na mobil, jestli jí náhodou nepíše jedna z jejích momentálních potenciálních kořistí.

,,Hej.. je tu trochu mrtvo, tak se aspoň opijem, né?" zahlásil Kyblík a jal se objednávat panáky. A už to jelo.. Jeden, druhej, další víno k tomu. Vždyť to znáte. Dostali jsme se všichni do velmi příjemné nálady, ovše i v ní jsme měli potřebu řešit naše aktuální důvody k nasranosti. Zpětně docházím k zjištění, že jakmile se mi začne krev příliš ředit alkoholem, má to na mě pravdomluvné účinky. Běžně jsem velmi přímá (a taky tak trochu držka), nicméně ve chvílích opilosti si tuplem servítky příliš neberu. Kyblík pana Há totiž zná. Studují stejný obor a potkávají se ve škole, navíc mají společného nejlepšího přítele. Holky zmizely někam do ústranní (o tom, kde jsem je našla později..) a já tam zůstala s mými dvěma drahým přáteli.
,,No, a co teda? Jak to s váma dopadlo?" Kyblík je dost zvědavý tvor. Pravda však je, že jsem s ním mluvila právě před vyřešením věci s názvem pan Há, takže věděl vlastně jako první, že evidentně nastane nějaký zvrat.
,,No.. to víš.. konečně pochopil, že některý věci prostě fungovat nebudou. Ale ty taneční spolu dochodíme, v klidu."
,,Hmm...," nasadil svůj kulišácký výraz po němž vždy následuje vtipné řešení dvojsmyslů ,,no, ale pozvala jsi ho domů, to Filosofka neudělala. Tak si asi myslel, že to něco znamená, ne?" Mluvit o panu Há a řešit pana Há mě poslední dobou naplňuje děsným vztekem. Možná proto, že se mi stále vybavuje ten jeho nechápavý, překvapený výraz s kapkou mírného opovržení, když jsem mu oznámila skutečnost o existenci mého bývalého vztahu. (Má právo mě soudit někdo, kdo ve svém skoro ,,čtvrtstoletém" prakticky žádný vztah neměl? Co on o tom ví?!)
,,Haha.. vždyť on žije v jiným světě.. To je snad normální, že člověk pozve známýho na kávu, ne?" přítel Dé nás pozoruje a mlčí.
,,Tak jako jo.. Mně to normální přijde, ale asi počítal s tím, že kafe nebude jen kafe."
,,No, tak to si piš, že počítal.. Ale upřímně, radši jsme měli zůstat u té kávy." Kyblík na mě vytřeštil své modré oči a mírně šokovaně na mě chvíli zíral.
,,Heh..cože?! Vy jste... eh.. co? Ty jsi mu dala? Tak já se na to vykašlu. Nejko by tě chtěl, já bych.. každej by tě chtěl dostat do postele a ty dáš zrovna jemu?"
,,Hmm.. A stálo to za houby. To je tak, když poprvý utečeš, protože zjistíš, že.. Víš co. Poprvý, prostě.. A po druhý si řekneš, že to nebude třeba tak zlý a.. Copak jsem lektorka?"
,,Ááá...? Co? Né, fakt??" někde v koutku mého opilého mozku se ozve něco ve stylu: jsi blbá? Co to tady vykládáš? Ale už je přece jen trochu pozdě na nějakou sebeuvědomělou reflexi. Odebírám se tedy na toaletu a nechávám za sebou Kyblíkovo ,,Počkéj! To musím slyšet!"

Při cestě zpět objevím holky natažené v dětském koutku (opravdu z nás musela mít obsluha radost). Kotvím mezi kostkama u domečku s medvědem a chvíli se neplánuji vrátit ke stolu. Možná se trochu bojím toho, co jim ještě vyžvaním. Filosofka po mizí za klukama, aby se sami nebáli a my s Fany ležíme na medvědovi a řešíme nesmysly. Nesmysly vlastně ne, řešíme její vyhazov ze školy (zoufalství ze dvou ztracených let na výšce, odkud vás vyhodí kvůli jedné zkoušce), moji rodinnou rozvodovou situaci, Kyblíkův nulový emoční kvocient, a vlastně vůbec důležité věci, o kterých zarytě prohlašujeme, že jsou to nesmysly, jinak bychom se zbláznily. Dvě přiopilé nešťastné holky pohozené v dětském koutku (ale né... zas tak zoufalé to nebylo). Cítila jsem potřebu, trochu to odlehčit...
,,Mám problém! Mám na ples krásný bílý šaty s černou krajkou, což v původu vůbec žádný problém není, protože jsou fakt nádherný.. Ale asi budu muset jít na ostro. Je pod tím prostě všechno vidět. Jsou obtažené, mají holá záda, takže podprda je jasná, s její absencí počítám.. Ale ehh.. Já si pod to prostě nemůžu vzít žádný prádlo! Jen samodržky.." Fany popadl záchvat smíchu. Po chvíli mě změřila svýma hezkýma očima a nabídla se, že přece může jít na ostro taky, abych v tom jakože nebyla sama. Jo, jsem klidná. Horší to bude, až se mi někde omylem ty šaty vyhrnou (ideálně při tanci na přeplněném parketu).

Alkohol nás všechny mírně zmáhal a my ho s radostí nechávali. Najednou jsme zůstali v podniku sami a hlavní číšnice nás tedy přišla vypakovat (mile a bez problémů).. Vypotáceli jsme se před podnik a pokoušeli naši stabilitu. Představte si tu chvíli, kdy stojíte ve skupince, samá noha samá ruka, a uprostřed vášnivé diskuse se vší vášní spadnete všichni na zem a ještě na jednoho. Ale jelikož opilci mají štěstí, zase se všichni navzájem posbírat a jen si lehce postěžujete, že vás trošku něco bolí (opravdu bolet to bude až ráno). Běžně mi cesta z podniku domů trvá čtvrt hodiny. Naše trvala dvě. Hodiny. Ale byla roztomilá.. Zastavili jsme se v ulici kousek od našich drahých měststkých policistů a rozhodli se tančit. Chodím přece do tanečních lekcí, no ne? Přítel Dé ale pravda příliš nespolupracoval, tvrdil mi, že má příliš mnoho končetin a momentálně je nemůžu ani spočítat, natož s nimi hýbat tak, jak chci já.

Pamatujete si z dětství hru Molekuly? Takovou tu, jak se všichni pohybují volně v prostoru, pak někdo vykřikne číslo a všichni musí utvořit skupinku o daném počtu.. My jsme byli takové etanolové molekuly, jen nám počet určovalo téma a vlákno hovoru, nikoli vedoucí. Už jsem mluvila o tom, že Filosofka je mladá nadržená slečna? Nemám to slovo ráda, ale nemohu najít nalézt jiný ekvivalent... Ve skupince já, Filosofka a Kyblík se začaly dít nekalé věci.
Filosofka: ,,Ale Kyblíku měl by Tě konečně někdo naučit líbat. Já myslím, že bys potřeboval školení."
Kyblík: ,,Fakt, jo? A kdo mi s tím jako pomůže? Fany si snad stěžovala?"
Filosofka: ,,No.. néé, ani moc ne. Ale vždycky to může být lepší. Trénink dělá mistry. Pojď sem.." Občas mám takové tendence zachraňovat katastrofální situace (Filosofka je nejlepší kamarádkou Fany.. Fany je Kyblíkova přítelkyně)...
Já: ,,Ježíííš, děcka! Vyserte se na to! A ty pojď sem!" chytám Filosofku za líce. Líbáme se. Líbáme se dlouhou a je to fajn. Fajn? Je to jeden z těch luxusní zážitků mírně simulujících vášnivou předehru. Nad náma stojí Kyblík a spokojen se kývá ve větru. ,,Zažívat to je skvělý.. Ale koukat na tohle, to je snad ještě lepší!" Je nám v tu chvíli docela jedno, co vykládá. On totiž Kyblík stále něco vykládá...

Tak mi tedy řekněte: kdo z Vás se líbal s bývalou svého (skoro)bývalého a může říct, že to bylo lepší než s ním? Já jo! A myslím, že si to ještě někdy zopáknem, protože dobré zážitky je třeba množit...

Mrcha tančící s vášní

13. března 2014 v 19:04 | Beáta |  Randím
Máme za sebou první taneční lekci. Od té doby tančím v každém mezičase mých hektických dnů.. Uklidňuje mě propínání špiček a to, když cítím, jak se mi napínají svaly v těle.. Zdokonalování ladnosti pohybů a snaha být lepší. Spojit se s hudbou a nechat se vést..

První taneční lekce byla vlastně trošku vtipná. Totiž.. Trošku dost. Pan Há neví, co je to rytmus, nemá ponětí o existenci dob, tudíž je neumí počítat a současně se dle nich řídit, hýbat... Nevadí, byla to přece naše první lekce, takže se to dá pochopit. Ani já nebyla zpočátku abnormálně šikovná, spíš lehce naopak. Potřebuji více času na to, abych pochopila, kam s nohama tak, aby to bylo správně. Po delším čase si však začínám být jistější a vypadá to, že mi to možná půjde. Cítím hudbu a je to krásné.. Jsem sketa, když tak nějak tuším, že po těchto základních tanečních lekcích si nejspíš najdu jiného tanečního partnera a budu v tanci pokračovat? Navíc jsem uprostřed v hledání lektora na latinské tance.. Nevydržím čekat, chci to hned a potřebuji k tomu někoho, kdo mě povede a naučí mě to. Někoho, kdo mě dovede rozvášnit a přitom mě zkrotí (vážně mluvím o tanci).

Sešli jsme se chvíli před začátkem lekce s tím, že zatím zajdeme někam na kávu. Času však bylo méně, než jsme očekávali, tudíž ho nebyl dostatek na hledání nějakého podniku... Zapluli jsme tedy do jakéhosi občerstvení v Intersparu na Cejlu (Bratislavská, Cejl.. docela pojmy, tedy nejen brněnští vědí). Posadili jsme se a půl hodinky lehce křečovitě konverzovali - zřejmě s vidinou: hele, měli bychom to mezi sebou dořešit, je to trapný (nebo alespoň takový byl můj pocit). Na obsluhu jsme čekali marně. Víte, nejsem rasista a zásadně s rasismem nesouhlasím. Příčí se mi. Zároveň však nejsem ani žádný zarytý bojovník proti tomu. Ožehavým diskusím na téma: je či není nejmenovaná menšina utiskovaná národní většinou (ne ve smyslu nacistickém), se radši vyhýbám. Můj postoj je jednoduchý: nemám problém s tím, že má někdo jinou barvu pleti, odlišný původ, pokud jej vidím v nějaké funkci/zaměstnání/činnosti/studiu netrpím zbytečnými předsudky. Vidím-li nějaké páchané příkoří či trestný čin, je jedno jestli je dotyčný bílý nebo černý, ale prostě to není dobrý člověk pro to, co dělá, ne pro to odkud pochází (jak jednoduché a naivně znějící)... ZPĚT. Tak si tak sedíme půl hodinu v tom občerstvení a pozorujeme, jak jsou všichni pozdější příchozí již dávno obslouženi.. A mladá paní (byť tmavší pleti, ale pracující!) nás obchází obloukem.. Napadlo mě v tu chvíli ono často používané slovní spojení: ,,rasismus naruby" a evidentně jsem nebyla daleko od pravdy. Po 35 minutách jsme vstali a odešli. No, co.. Aspoň nám nebyla zima a naše studentské peněženky se na nás nezlobily.

Na cestě do taneční školy jsem panu Há pro pobavení začala popisovat svoji příhodu z odpoledne. Čekala jsem na šalinu a najednou se ke mně přitočí pán s hůlkou, kolem sedmdesátky, oblečen v šedém pršiplášti s hučkou na hlavě.

,,A mladá slečno.. na šalinu čekáte?" nechce se mi s ním příliš hovořit, tuším totiž, že se jej jen tak nezbavím. Lehce kývnu hlavou.
,,A mladá slečno, vám to sluší. Vy jste z Brna?" Vrtím hlavou.
,,A Vy tu studujete?" nepatrně kývnu.
,,No a mladá slečno, a co vy to tady studujete?" Utéct? Odpovědět? Ale co.. je to jen děda. Tak mu to povím.
,,Ale to je moc pěkný obor, to musíte být šikovná.. Ale je to drahé, takové studium, že? To Vám platí rodiče?" Neplatí. Nejsem na soukromé škole a běžné výdaje si platím sama. Jsem pracující student. Vždycky mě trochu nazlobí, když se lidé na studenty dívají jako na příživníky. Od svých patnácti si veškeré výdaje ,,navíc" (zábava, koníčky, částečně oblečení, částečně jízdné - zde jsem domluvená s rodiči půl na půl,...) - tedy krom bydlení, jelikož stále bydlím u rodičů, platím sama. A jsem na to hrdá. Jsem hrdá na to, že jsem schopná si vydělávat i při studiu. A to ať už jako něčí zaměstnanec, či sama svépomocí - jako fotografka, výrobce bižuterie..
Po několika dalších běžných konverzačních otázkách přišlo na řadu něco zcela nečekaného.
,,No podívejte, to bychom se mohli další týden sejít. Já něco hledám, vy něco hledáte..." Cože?! Nemyslím, že bych to něco našla zrovna u vás, pane dědo.
,,Musíme se další týden sejít. Já vám teď řeknu svoje číslo a vy si ho zapamatujete a pak mi zavoláte. Sejdeme se támhle v Letmu, nahoře je krásná vyhlídka." Aha. No to jste uhodl, pane.
Dalších pět minut do mě hustil své číslo a nastoupil do další šaliny až ve chvíli, kdy jsem mu jej správně dvakrát řekla a slíbila, že vážně zavolám. Ne, nebojte se. Nejsem tak zoufalá, že bych mu opravdu volala. Nicméně to číslo: 721 340 4**.. Stále si ho pamatuju. Pane dědo, doufám, že už vás nepotkám!

Pana Há moje historka docela pobavila... Ale pak trochu přestřelil: ,,No a proč s ním nikam nepůjdeš?" Haha..
,,No, protože sedmdesát pět už je přece jen i na mě poněkud příliš vysoký věk."
,,Jak to myslíš? A jaký není vysoký?" začal se dožadovat nutného vysvětlení..
Po několika vyhýbavých odpovědích a jeho opětovných otázkách to nevydržím: ,,No, hele.. Když to tak nutně potřebuješ vědět, můj bývalý je o 26 let starší. Byli jsme spolu pět a půl roku a bylo nám spolu skvěle." Vypálím na něj.
Mlčí. Nechápe. Po pár minutách ticha se opět ptá: ,,A.. co se stalo, že.. že už spolu nejste?" Jsem zlá. Nechci o tom mluvit. Stejně by to ve své naivní představě o vztazích nepochopil.

Procházíme se. Vlastně se mi ulevilo. Nemusím si hrát na něco, co nejsem. Tahle část ke mně zkrátka patří. Muzikant je mou nedílnou součástí, kterou nesmažu. Nelituji toho.

Po čtvrt hodině přijde sám pan Há s řešením. ,,Víš.. já to takhle nechtěl. Přemýšlel jsem, co je špatně, že to mezi náma nefunguje a nevěděl jsem, jestli to chce jen čas nebo.. Ale teď jsi mě donutila rozhodnout se. Budeme jen kamarádi, co myslíš?" Mám radost! I když se domnívám, že jsem jej prostě jen vyděsila povědomím o mém předešlém vztahu. Neodpustím si však: ,,A my byli snad někdy něco jiného, než jen kamarádi?". Příliš hořká verze mé pravdy. Snažím se to zachránit smíchem a mluvím o tom, jak moc jsem ráda, že to bere takhle, a že to zkrátka cítím stejně, netřeba mu zbytečně ubližovat.

A pak... Ta naše první lekce. Naše první taneční. Společná cesta domů. Ano, opravdu jsme fungovali jako skvělí kamarádi. Bavili jsme se, smáli jsme se celou cestu bez zbytečného napětí.
A já myslím, že je to tak správně.

Potřebuji najít někoho, ke komu si přivoním, a pak se zblázním vášní...

P.S.: V řádu několika dní zde budou postupně přibývat další články.. Za poslední měsíc se toho udála spousta, jen jsem neměla čas vše sem napsat. Myslím, že se máte na co těšit.
P.P.S.: A pokud mě čtete, můžete mě sledovat i na ksichtknize! Alespoň budu mít ponětí o tom, že je pro koho psát :). Odkaz:
ZDE.