Mrcha tančící s vášní

13. března 2014 v 19:04 | Beáta |  Randím
Máme za sebou první taneční lekci. Od té doby tančím v každém mezičase mých hektických dnů.. Uklidňuje mě propínání špiček a to, když cítím, jak se mi napínají svaly v těle.. Zdokonalování ladnosti pohybů a snaha být lepší. Spojit se s hudbou a nechat se vést..

První taneční lekce byla vlastně trošku vtipná. Totiž.. Trošku dost. Pan Há neví, co je to rytmus, nemá ponětí o existenci dob, tudíž je neumí počítat a současně se dle nich řídit, hýbat... Nevadí, byla to přece naše první lekce, takže se to dá pochopit. Ani já nebyla zpočátku abnormálně šikovná, spíš lehce naopak. Potřebuji více času na to, abych pochopila, kam s nohama tak, aby to bylo správně. Po delším čase si však začínám být jistější a vypadá to, že mi to možná půjde. Cítím hudbu a je to krásné.. Jsem sketa, když tak nějak tuším, že po těchto základních tanečních lekcích si nejspíš najdu jiného tanečního partnera a budu v tanci pokračovat? Navíc jsem uprostřed v hledání lektora na latinské tance.. Nevydržím čekat, chci to hned a potřebuji k tomu někoho, kdo mě povede a naučí mě to. Někoho, kdo mě dovede rozvášnit a přitom mě zkrotí (vážně mluvím o tanci).

Sešli jsme se chvíli před začátkem lekce s tím, že zatím zajdeme někam na kávu. Času však bylo méně, než jsme očekávali, tudíž ho nebyl dostatek na hledání nějakého podniku... Zapluli jsme tedy do jakéhosi občerstvení v Intersparu na Cejlu (Bratislavská, Cejl.. docela pojmy, tedy nejen brněnští vědí). Posadili jsme se a půl hodinky lehce křečovitě konverzovali - zřejmě s vidinou: hele, měli bychom to mezi sebou dořešit, je to trapný (nebo alespoň takový byl můj pocit). Na obsluhu jsme čekali marně. Víte, nejsem rasista a zásadně s rasismem nesouhlasím. Příčí se mi. Zároveň však nejsem ani žádný zarytý bojovník proti tomu. Ožehavým diskusím na téma: je či není nejmenovaná menšina utiskovaná národní většinou (ne ve smyslu nacistickém), se radši vyhýbám. Můj postoj je jednoduchý: nemám problém s tím, že má někdo jinou barvu pleti, odlišný původ, pokud jej vidím v nějaké funkci/zaměstnání/činnosti/studiu netrpím zbytečnými předsudky. Vidím-li nějaké páchané příkoří či trestný čin, je jedno jestli je dotyčný bílý nebo černý, ale prostě to není dobrý člověk pro to, co dělá, ne pro to odkud pochází (jak jednoduché a naivně znějící)... ZPĚT. Tak si tak sedíme půl hodinu v tom občerstvení a pozorujeme, jak jsou všichni pozdější příchozí již dávno obslouženi.. A mladá paní (byť tmavší pleti, ale pracující!) nás obchází obloukem.. Napadlo mě v tu chvíli ono často používané slovní spojení: ,,rasismus naruby" a evidentně jsem nebyla daleko od pravdy. Po 35 minutách jsme vstali a odešli. No, co.. Aspoň nám nebyla zima a naše studentské peněženky se na nás nezlobily.

Na cestě do taneční školy jsem panu Há pro pobavení začala popisovat svoji příhodu z odpoledne. Čekala jsem na šalinu a najednou se ke mně přitočí pán s hůlkou, kolem sedmdesátky, oblečen v šedém pršiplášti s hučkou na hlavě.

,,A mladá slečno.. na šalinu čekáte?" nechce se mi s ním příliš hovořit, tuším totiž, že se jej jen tak nezbavím. Lehce kývnu hlavou.
,,A mladá slečno, vám to sluší. Vy jste z Brna?" Vrtím hlavou.
,,A Vy tu studujete?" nepatrně kývnu.
,,No a mladá slečno, a co vy to tady studujete?" Utéct? Odpovědět? Ale co.. je to jen děda. Tak mu to povím.
,,Ale to je moc pěkný obor, to musíte být šikovná.. Ale je to drahé, takové studium, že? To Vám platí rodiče?" Neplatí. Nejsem na soukromé škole a běžné výdaje si platím sama. Jsem pracující student. Vždycky mě trochu nazlobí, když se lidé na studenty dívají jako na příživníky. Od svých patnácti si veškeré výdaje ,,navíc" (zábava, koníčky, částečně oblečení, částečně jízdné - zde jsem domluvená s rodiči půl na půl,...) - tedy krom bydlení, jelikož stále bydlím u rodičů, platím sama. A jsem na to hrdá. Jsem hrdá na to, že jsem schopná si vydělávat i při studiu. A to ať už jako něčí zaměstnanec, či sama svépomocí - jako fotografka, výrobce bižuterie..
Po několika dalších běžných konverzačních otázkách přišlo na řadu něco zcela nečekaného.
,,No podívejte, to bychom se mohli další týden sejít. Já něco hledám, vy něco hledáte..." Cože?! Nemyslím, že bych to něco našla zrovna u vás, pane dědo.
,,Musíme se další týden sejít. Já vám teď řeknu svoje číslo a vy si ho zapamatujete a pak mi zavoláte. Sejdeme se támhle v Letmu, nahoře je krásná vyhlídka." Aha. No to jste uhodl, pane.
Dalších pět minut do mě hustil své číslo a nastoupil do další šaliny až ve chvíli, kdy jsem mu jej správně dvakrát řekla a slíbila, že vážně zavolám. Ne, nebojte se. Nejsem tak zoufalá, že bych mu opravdu volala. Nicméně to číslo: 721 340 4**.. Stále si ho pamatuju. Pane dědo, doufám, že už vás nepotkám!

Pana Há moje historka docela pobavila... Ale pak trochu přestřelil: ,,No a proč s ním nikam nepůjdeš?" Haha..
,,No, protože sedmdesát pět už je přece jen i na mě poněkud příliš vysoký věk."
,,Jak to myslíš? A jaký není vysoký?" začal se dožadovat nutného vysvětlení..
Po několika vyhýbavých odpovědích a jeho opětovných otázkách to nevydržím: ,,No, hele.. Když to tak nutně potřebuješ vědět, můj bývalý je o 26 let starší. Byli jsme spolu pět a půl roku a bylo nám spolu skvěle." Vypálím na něj.
Mlčí. Nechápe. Po pár minutách ticha se opět ptá: ,,A.. co se stalo, že.. že už spolu nejste?" Jsem zlá. Nechci o tom mluvit. Stejně by to ve své naivní představě o vztazích nepochopil.

Procházíme se. Vlastně se mi ulevilo. Nemusím si hrát na něco, co nejsem. Tahle část ke mně zkrátka patří. Muzikant je mou nedílnou součástí, kterou nesmažu. Nelituji toho.

Po čtvrt hodině přijde sám pan Há s řešením. ,,Víš.. já to takhle nechtěl. Přemýšlel jsem, co je špatně, že to mezi náma nefunguje a nevěděl jsem, jestli to chce jen čas nebo.. Ale teď jsi mě donutila rozhodnout se. Budeme jen kamarádi, co myslíš?" Mám radost! I když se domnívám, že jsem jej prostě jen vyděsila povědomím o mém předešlém vztahu. Neodpustím si však: ,,A my byli snad někdy něco jiného, než jen kamarádi?". Příliš hořká verze mé pravdy. Snažím se to zachránit smíchem a mluvím o tom, jak moc jsem ráda, že to bere takhle, a že to zkrátka cítím stejně, netřeba mu zbytečně ubližovat.

A pak... Ta naše první lekce. Naše první taneční. Společná cesta domů. Ano, opravdu jsme fungovali jako skvělí kamarádi. Bavili jsme se, smáli jsme se celou cestu bez zbytečného napětí.
A já myslím, že je to tak správně.

Potřebuji najít někoho, ke komu si přivoním, a pak se zblázním vášní...

P.S.: V řádu několika dní zde budou postupně přibývat další články.. Za poslední měsíc se toho udála spousta, jen jsem neměla čas vše sem napsat. Myslím, že se máte na co těšit.
P.P.S.: A pokud mě čtete, můžete mě sledovat i na ksichtknize! Alespoň budu mít ponětí o tom, že je pro koho psát :). Odkaz:
ZDE.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. března 2014 v 23:42 | Reagovat

Zajímavá dědečkova taktika. Musím si ji zapamatovat! :-)

2 Beáta Beáta | E-mail | Web | 13. března 2014 v 23:50 | Reagovat

[1]: Ještě, že mám relativně dobrou krátkodobou paměť.. Jinak bychom tam stáli dodnes. ;)

3 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 14. března 2014 v 10:38 | Reagovat

Historka s dědou je skvělá, ale to vaše rozřešení je vůbec nejlepší. :) Jsem ráda, že to takhle dopadlo, kamarádů není nikdy dost a alespoň je po napětí a zbytečném přemýšlení o něčem, co nejspíš opravdu nemělo cenu. :) Ale zkušenost stejně dobrá, ne? :)

4 M. M. | Web | 14. března 2014 v 15:19 | Reagovat

Btw, takovej lehce technickej poznatek. Na ksichtknize bych tě klidně sledoval, ovšem při představě, že se ostatním na zdi objeví, že pan M. likes "Neumím randit", tak mě to přejde. RSS čtečka FTW! (já jen, abys nepřestala psát, že tě nikdo nečte, mi se tvoje články líbí...)

5 Miloš Miloš | Web | 14. března 2014 v 18:05 | Reagovat

Beáto, ty musíš být hodně sexy, když jsi probudila touhy i v pětasedmdesátníkovi.
Být jenom kamarád se mně zdá mezi holkou a klukem trochu málo, pokud ovšem to kamarádství nezahrnuje i sex. Pak by bylo všechno OK :-)

6 Beáta Beáta | E-mail | Web | 15. března 2014 v 17:12 | Reagovat

[3]: Zkušenost to jistě je.. Ale jestli dobrá nebo špatná, to rozhodne čas. Já sama z ní vlastně momentálně nijak odvázaná nejsem a myslím, že mi příliš nedala.. ;)

[4]: :)) Teď jsi mě pobavil.. Myslím, že psát jen tak nepřestanu. A k těm sedmi lidem na ksichtknize si budu vždycky příčítat +1 za Tebe! V klidu... Neberu fb jako jediný doklad toho, že mě někdo čte. Mnohem víc než noví ,,fanoušci" na fb mě těší komentáře pod články ;).

[5]: Miloši, myslím, že každá žena dokáže být nebezpečně sexy, pokud chce a je si toho vědoma (samože v jistých mezích, protože je velký rozdíl mezi ,,být sexy" a ,,působit lascivně" )... :) Každopádně řekla bych, že nějsem zrovna ukázkovým stereotypním příkladem hot femme fatale - nemám nohy do nebe ani blonďaté vlasy do pasu.. Ale prý stačí, že mám ženskou chůzi (čehož jsem si vědoma a baví mě toho občas využít), vlasy do zrzava (byť barvené) a zadek i prsa v příjemně ,,oňufávací a chmatací" velikosti (jak to kdysi nazval můj kamarád).  A když už jsme u toho: ,,hodně sexy" je v důsledku stejně pro každého trochu něco jiného (jinak bychom jako živočišný druh brzy vymřeli:))...
V tomto případě stačí být jen kamarádi.. Nebo možná spíš známí, když o tom tak přemýšlím... Protože být známí, co to spolu zkusili, je tak nějak lepší než být kamarádi, co spolu mají docela nic moc sex... Jsem poměrně tolerantní a nedělá mi problém dělat kompromisy, ale co se dobrého sexu týče jsem evidentně zcela nekompromisní. Radši nic než špatně.

7 valin valin | Web | 15. března 2014 v 17:16 | Reagovat

To se teda děda cejtil...

8 Libor Libor | Web | 16. března 2014 v 12:34 | Reagovat

Hezky napsáno.
Ten děda musel být určitě zajímavou postavou. Osobně mě jednou zkusila "zaháčkovat" jedna takřka penzistka, to je snad ještě vzácnější příklad. :)

9 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 16. března 2014 v 16:07 | Reagovat

[6]: Ono i špatná zkušenost je vlastně dobrá, i kdyby až po nějaké době. :) Teď si aspoň můžeš říkat, že bude líp. :)

10 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 16. března 2014 v 23:01 | Reagovat

Děda neposeda!

11 Miloš Miloš | Web | 18. března 2014 v 18:53 | Reagovat

[6]: To si budu pamatovat, podle tolika informací (potkat tě někde v Brně) hned bych tě musel hned poznat :)

Ale stejně si myslím, že děda na to šel špatně. Myslet si, že mu budeš aktivně volat, bylo dost iluzorní. Měl raději chtít tvé číslo. Ale i kdybys mu prozradila, nejspíš by ho cestou domů zapomněl.

12 userka userka | E-mail | Web | 12. července 2015 v 11:43 | Reagovat

Tak to čumím, co si děda dovolí... :D To je prostě moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama